Pohádka o perníčkovi Daníčkovi

Děda ještě jednou foukl do úlu trochu dýmu a podíval se na Emičku. „Připravena na průzkum medových komůrek?“ Emička se zhluboka nadechla a přikývla. Děda podal dýmák Emičce a opatrně vytáhl dřevěný rámeček. Byl plný včel. „Foukni jim sem trochu, ať nám ukáží ten svůj poklad,“ pobídl děda Emičku. Ta stiskla měch na dýmáku. Z trysky vyletěl sotva viditelný obláček dýmu. „Víc, stiskni měch pořádně!“ povzbuzoval ji děda. Perníček Daníček byl zvědavý, proč děda přidal na hlasitosti...

Najednou jedna včela přistála Emičce na kapse a hlasitě zabzučela. Perníček Daníček vyskočil a Emička se lekla. „Jééé, dědo!“ vyjekla a chytila ho za rukáv. „Kliiid,“ řekl tiše děda a foukl z dýmáku trochu dýmu. Včelka odletěla. „Jen si tě prohlédla. Včely jsou zvědavé stejně jako ty.“ „Zato mě skoro sežrala!“ stěžoval si Daníček...

Děvčata vesele poběhovala, štěbetala a smála se a perníčka trochu bolelo jeho medové srdíčko. Už-už mu po obličeji začínala stékat cukrová slzička, když se ozval babiččin hlas: „Také bys chtěl sobě rovného kamaráda, žejo!“ Daníček svěsil hlavu a sotva znatelně přikývl. Babičce bylo jasné, co perníčka trápí a ráda by mu pomohla. Na chvíli se zamyslela. Přemýšlela tak úporně až se Daníčkovi zdálo, že se jí z vlasů kouří jako z horkého perníku. Najednou si vzpomněla na tajemnou lahvičku...