Ráno si Hanka zadělala všechna těsta, ze kterých bude dnes péct a šla pro Emičku. Když se vrátily do cukrárny, děda poběhoval sem a tam a chystal si vybavení na stáčení medu. „Dědooo, vezmeš mě s sebou do včel?“ rozběhla se Emička za dědou a hodila se mu do náruče. „Jistě, počítám s tebou, už jsem ti nachystal oblečení. Podívej!“ řekl a ukázal směrem k pohovce, na které ležela dětská včelařská kombinéza, klobouk a rukavice. Toto krásné vybavení dostala Emička od prarodičů vloni a ještě nebyla příležitost jej použít. Až dnes. Holčička přiskočila k pohovce a začala se soukat kombinézy.
„Zabalila jsem vám k svačině sýrové tousty a česnekové šneky,“ volala babička na dědu z kuchyně. „Sladkého budete mít asi dost,“ dodala s úsměvem. Křik probudil perníčka Daníčka, který vyskočil ze svého spacího ubrousku na parapet. „Kam se jde? Co budu mít k svačině já?“ začal vyzvídat, ale jak byl rozespalý, zavrávoral a spadl rovnou na jeden z toustů. Toust byl měkoučký a perníček se na něm začal válet jako v peřinách. Emička se rozchichotala. „Dědo, vezmeme Daníčka do včel? Bude nám ještě veseleji!“ prosebně koukala na dědu. „No, jen abych z toliké veselosti nepřišel o nervy,“ povzdechl si a nyní se rozesmála pro změnu Hanka. Emička dala dědovi pusu na tvář a strčila si perníčka Daníčka do kapsy.
Mezitím se v klidu oblékl i děda, vzal svačinu, vodu, políbil Hanku a šel se obout. Emička už poskakovala v předsíni, na sobě kombinézu, rukavice, v rukou klobouk a na nohách sandálky. Děda se na ni udiveně podíval. „Kde máš holínky?“ „Vždyť je léto, v létě se nosí sandálky. Tyto mám nové, koukej, jsou na nich růžoví motýlci!“ nadšeně ukazovala botičky dědovi. „Jsou moc krásné, ale k práci u včel se nehodí,“ pokroutil děda hlavou. „Proooč?“ vyzvídala nespokojeně holčička. „Těch důvodů je více…“ začal vysvětlovat děda. „Za prvé půjdeme přes vysokou trávu, ve které žijí klíšťata a když se do tebe zakousne takové klíště, není to úplně příjemné. Dokonce to může být i nebezpečné, pokud natrefíš na klíště, které má nějakou nemoc.“ Emička vykulila oči. „Opravdu? A já si myslela, že klíšťata číhají na stromech a skáčou na lidi jako malí Spidermani.“ Děda se rozesmál. „No, na stromech můžou být, v keřících také, ale že by uměli skákat…“ pokrčil rameny a pokračoval ve výčtu důvodů, proč si obouvají ke včelám holínky. „Kromě klíšťat by se k těm tvým krásným sandálkům mohla zatoulat i nějaká včelka a pokud by se vyděsila, třeba by tě i bodla.“ Emička otevřela ústa. „Včelky lítají i úplně u země?“ „Jistě, musí navštívit všechny kvítka, i ty úplně nejmenší schované u země,“ poučil ji děda. Holčička přikývla jakože rozumí a začala si sandálky zouvat. „No a navíc je ještě tráva mokrá od rosy a bylo by škoda, aby se ty krásné botičky zamokřily,“ dodal nakonec děda. Když byli vystrojeni, Emička se ještě podívala do zrcadla a s úžasem zvolala: „Vypadáme, jako kdybychom šli na Měsíc!“ Děda přikývl. „Ano, akorát neletíme do vesmíru, nýbrž do včelího království.“
Když se přiblížili k úlkům, vzal děda do rukou plechový dýmák. Vhodil do něj několik práchnivých třísek, trochu suché trávy a zapálil. Z komínku se vyvalil voňavý obláček kouře. „K čemu je to?“ zajímala se Emička.
„Dým je pro včely jako měkká deka,“ vysvětloval děda. „Trochu je polechtá v čumáčku a ony si myslí, že by mohlo někde hořet. Raději si nacucají med do bříšek, a když jsou nacpané, nemají chuť se hádat.“ „Stejně jako králíček Kubíček, s plným břichem nemůže ani skákat, natož se dohadovat,“ vykoukl najednou z Emiččiny kapsy perníček Daníček. Emička se rozchichotala. Po chvilce se uklidnila, chytla dědu za ruku a tiše se na něj podívala. Je připravena navštívit včelí království.
