Jaro pootevíralo všechna poupata. Po krajině se rozprostřela překrásná směs květinových vůní. Velikonoce přešlapovaly v předsíni a v Hančině cukrárně to vonělo vanilkou, citronovou kůrou a rozinkami. Upečené velikonoční mazance vyskakovaly z trouby jeden za druhým jako čerstvě vylíhlá kuřátka ze skořábek. Na pultu již byl celý les mazanců! Jindy by kolem nich perníček Daníček vesele hopsal nebo na ně lezl a klouzal se dolů, dnes ale neměl na nějaké dovádění ani pomyšlení. Byl smutný a cítil se osamělý. Jeho nejlepší, a vlastně jediná, kamarádka Emička na něj neměla čas. Od rána si hrála se sestřenicí Karolínkou, která přišla k babičce na velikonoční prázdniny.
Holky přebalovaly, krmily a uspávaly panenky, vozily je po cukrárně i po dvorku, navlékaly korálky na náramky,… Prostě samé holčičí nebo jiné neperníčkovské hry. Děvčata vesele poběhovala, štěbetala a smála se a perníčka trochu bolelo jeho medové srdíčko. Už-už mu po obličeji začínala stékat cukrová slzička, když se ozval babiččin hlas: „Také bys chtěl sobě rovného kamaráda, žejo!“ Daníček svěsil hlavu a sotva znatelně přikývl. Babičce bylo jasné, co perníčka trápí a ráda by mu pomohla. Na chvíli se zamyslela. Přemýšlela tak úporně až se Daníčkovi zdálo, že se jí z vlasů kouří jako z horkého perníku. Najednou si vzpomněla na tajemnou lahvičku, kterou měla pořád v zástěře a usmála se. „Co kdybychom ti nějakého kamaráda upekli?“ navrhla a tajemně mrkla na Daníčka. Pak vzala plech s vykrojenými perníkovými králíčky, otevřela lahvičku, na jednoho králíčka kápla kouzelný elixír a šoupla plech do trouby. Perníček všechno sledoval a říkal si sám pro sebe: „Tak takto jsem se narodil…“
Upečené králíčky dala babička vychladnout na pult vedle teplých velikonočních dobrot. Daníček pochodoval kolem plechu a zkoumavě si králíčky prohlížel. Neobjevil nic nezvyklého, tak se zklamaně uklidil za jeden z mazanců. Sedl si, opřel se zády o obrovskou mazancovou horu a usnul. Když se vzbudil, bylo v cukrárně ticho. Nikde nikdo. Vyskočil na parapet a podíval se ven. Babička s dědou seděli u stolu v zahradě, popíjeli odpolední čaj a sledovali vnučky, jak skáčou na trampolíně. Perníček byl ještě smutnější. Sedl si a schoval obličej do rukou. Najednou však zaslechl nějaké broukání…
„Hop, hop, hop!
Až po strop!
Hopi, hopi, hopajdy,
přeskočíme hromady,
naděláme parády,
hopi, hopi, hopajdy!„
Daníček se rozhlídl po cukrárně. Všiml si, jak něco vyletovalo zpoza mazanců a zase za nimi mizelo. Vstal a opatrně vykročil tím směrem. Najednou to „něco“ skočilo rovnou před něj a zastalo. „Kdo jsi a co to děláš?“ zeptal se překvapený perníček. „Jsem velikonoční králíček a skáču. To my králíčci děláme ze všeho nejraději. Přidáš se?“ Daníček nadšeně přikývl a zkusil vyskočit, ale tak vysoko jako králíček to nedokázal. Potom dostal nápad. Rozběhl se a zkusil vyskočit na jeden z mazanců. Ale kdepak! Ta veliká hora byla ještě trochu teplá, hlavně však úplně hladká a kluzká. Snažil se vyškrábat nahoru, ale vůbec mu to nešlo. Rozhlédl se kolem a na konci pultu uviděl ležet vidličku. Doběhl k ní a odtáhl ji k nejbližšímu mazanci. Pokusil se ji o něj opřít, ale vidlička byla docela těžká. Králíček ho chvíli pozoroval, pak přihopsal k němu. „Potřebuješ pomoc?“ zeptal se. Daníček přikývl a králíček se hned pustil do práce. Společně opřeli vidličku o mazanec a perníček po ní vylezl nahoru jako po žebříku. Když byl nahoře, začal skákat jako na trampolíně. Mazanec byl měkoučký a tak Daníček vyskakoval hodně vysoko. A králíček s ním. Společně zkoušeli salta a jiné akrobatické kousky a bylo jim veselo.
Najednou se otevřely dveře cukrárny. Perníček s králíčkem sotva stačili seskočit a skrýt se za jeden z mazanců. Sousedka si přišla vyzvednout svou velikonoční objednávku. Hanka jí zabalila mazanec a do krabičky začala ukládat králíčky. Všimla si, že na plechu jeden chybí, ale nic neřekla. Udělala totiž několik králíčků navíc. Když sousedka odešla, řekla Hanka polohlasně: „Daníčku, kdepak ses schoval? Neviděl jsi perníkového králíčka? Někam se mi ztratil.“ Daníček neodpovídal. Tiše seděl za mazancem vedle králíčka a ani nedýchal. Bál se, že mu vezmou nového kamaráda. Po chvilce přišla Emička a ptala se po Daníčkovi. „Od oběda jsem ho neviděla,“ řekla babička. „A zmizel i jeden perníkový králíček,“ dodala. Emička začala prohledávat cukrárnu a když perníčka nenašla, posmutněla. Z představy, že už Daníčka nikdy neuvidí, se jí udělalo špatně. Najednou si Hanka všimla za jedním z mazanců kousek dlouhého ouška. Tiše poklepala Emičce po rameni a ukázala tím směrem. Společně nakoukly za chladnoucí horu a co neviděly! Krčil se tam perníček Daníček s perníkovým králíčkem. Oba se třásli strachem z odhalení. Emička chytla Daníčka do náruče. Od radosti s ním začala tančit a dělat piruety po celé cukrárně, až se perníčkovi zatočila hlava. Hanka opatrně chytla králíčka do rukou. Daníček to uviděl a téměř zoufale vykřikl: „Neee, neberte mi kamaráda!“ Emička zpozorněla. „Jakého kamaráda?“ zeptala se. Hanka ukázala vnučce králíčka a ta přiškočila k ní a začala si králíčka prohlížet. Ten najednou udělal hop a odskákal na konec pultu. Daníček doběhl k němu, otočil se směrem k Emičce s babičkou a dal si ruce v bok. Nahodil nepřátelský výraz a varoval je: „Nepřibližujte se! Králíček je pod mou ochranou!“ Vypadal u toho tak legračně, že se Hanka musela smát. Emička chvíli nechápavě koukala a pak radostně zatleskala. „Babí, to je skvělé, že máme nového kamaráda! Má nějaké jméno?“ Hanka pokrčila rameny a podívala se na ty dva perníkové kámoše. Králíček se koukal trochu nechápavě. Daníček se zamračil: „To je můj kamarád! A jméno zatím nemá.“ „Mohla bych se s ním také kamarádit, prosím?“ zeptala se Emička. Perníčci se na sebe podívali a přikývli. Pak holčička přistoupila blíž a řekla: „Jsi moc hezký králíček, nechtěl bys být Kubíček?“ Králíček se usmál a odhopsal k mazancové hoře. Daníček se rozběhl za ním. Běhali mezi pečivem jako v labyrintu, schovávali se a Emička je hledala. V cukrárně bylo opět veselo.
