„Tak a nyní už bychom se měly naobědvat, slyšíš jak ti kručí v bříšku? Jakoby ti tam hrál někdo na cimbálu,“ zasmála se Hanka. Emička ztichla a zkoumavě se zadívala na svoje bříško. Opravdu zaslechla nějaké zvuky. „Jen aby odsud nevyskočil zas nějaký perníček!“ vykřikla naléhavě. Daníček se zarazil a překvapeně na ně koukal. Když Hanka s vnučkou viděli jeho nechápavý výraz, hlasitě se rozesmály.
Po chutném obědě babička řekla Emičce: „A teď připravíme bílkovou polevu a našeho nového kamaráda ozdobíme! Daníček bude ten nejhezčí perníček široko daleko.“ Emička nadšeně přikývla a koukala přitom na Daníčka, jakože se má také těšit. Pak Hanka s Emičkou společně připravili vše potřebné k přípravě polevy: mističku, vařečku, pudrový cukr, sítko, vajíčko a dvě skleničky. Emička jemně bouchla vajíčkem o skleničku, aby skořápka praskla, pak ji prstíky rozdělila na dvě půlky a opatrně nad skleničkou přelévala žloutek z jedné půlky do druhé, přičemž bílek stékal do skleničky. Dobře věděla, že do polevy na perníčky jde bílek, nikoliv však žloutek, z něj tam nesmí být ani kapička, a tak dávala velký pozor, aby žloutek nepoškodila. Naštěstí se jí to povedlo.
Pak prosela pudrový cukr a začala míchat. Poleva postupně zbělala jako zimní krajina za oknem. Když měla Emička pocit, že poleva je hotová, přeložila ji do sáčku, ustřihla růžek a vzala do ruky perníčka Daníčka. Polevou mu udělala očička, nosík, široký úsměv, knoflíčky a nějaké další ozdobné čárky na rukou a na nohou. Poleva však byla docela řídká a začala se roztékat. Po chvíli již měl panáček místo očiček tlustou čáru, místo knoflíčků jen nějaké šmouhy a úsměv se mu také zkřivil. „Jéje! Vypadám jako sněhulák na jaře!“ zvolal Daníček pobaveně, zatím co mu poleva stékala z ručiček. Emička na něj zděšeně koukala a bezradně ukazovala tu zkázu babičce. „No jo, musíme přidat cukr, aby byla poleva hustší,“ řekla Hanka a Emička prosela do misky ještě pár lžic cukru. Pak do misky vrátili i polevu ze sáčku a znovu se míchalo. Tentokrát po zvednutí lžičky zůstal v polevě špičatý kopeček, který se vůbec nezmenšoval. Holčička zajásala: „Teď už se nerozteče!“ Mezitím babička opatrně setřela rozteklou polevu z perníčka nejdříve suchou a pak malinko navlhčenou kuchyňskou utěrkou. Když byla opravená poleva v pytlíku, ustřižen růžek a Daníček čistý, pustila se Emička znovu do zdobení.
„Polevě se vůbec nechce z pytlíku,“ povzdechla si celá červená od námahy, když vší silou svírala pytlík s polevou v pěstičce. Nakonec se jí povedlo udělat tenkou bílou rovnou čáru, ta se ale uprostřed roztrhla. A trhaly se i další čárky a vlnovky. Očička upadly úplně. „Jak to?“ divila se Emička. Perníček Daníček se postavil na nožky a prohlížel si to dílo. „Teď pro změnu vypadám jak oškubánek,“ zhodnotil rozpačitě, zatímco mu z ramínka spadl další kousek polevy. Holčička už z toho byla nešťastná, ale babička se ji snažila uklidnit: „Když se ti nedaří, dej si pauzu a věnuj se chvíli něčemu jinému. Pak se vrať k tomu, cos dělala a ono to půjde líp.“ Zamyšleně hladila vnučku po vlasech, když se ve dveřích objevil děda, bílý jako sněhulák. „Princezno, co kdyby ses oblékla a šla se mnou ven? Je tam toooolik sněhu, že jsem málem nenašel chodník! Chceš postavit sněhuláka?“ zeptal se a funěl při tom jako parní lokomotiva, takže bylo jasné, že mu odklízení sněhu dalo zabrat. „Anooooo!“ vyskočila Emička a natěšeně zatleskala ručkami. Pak běžela do předsíně pro šálu, čepici, rukavice a zimní kombinézu, oblékla se a čekala na dědu, který si narychlo vypil šálek čaje na zahřátí.
„Boty nepotřebuješ?“ zeptal se pobaveně, když viděl, že vnučka čeká u dveří v ponožkách. „A jo,“ chytla se Emička za hlavu a rozesmála se. Když byli venku, Hanka pekla bábovky a jedním očkem pozorovala Daníčka, jak stojí u okna a sleduje, co se děje venku. Hrozně se mu líbilo, jak se kutáleli koule na sněhuláka i jak mu pak udělali obličej a do ruky vložili koště. A co teprve když házeli sněhové koule přes plot do zahrady. To byla zábava! Rád by si to také vyzkoušel a tázavě se podíval na Hanku. Ta pochopila a laskavým hlasem řekla: „Chtěl bys za nimi, že jo? Zatím ale nejsi dokončený, tak by bylo lepší, kdybys nám pomáhal vevnitř. Chceš pocukrovat bábovku? Cukr je takový sníh pro perníčky.“ Spiklenecky mrkla na perníčka a ten začal radostně poskakovat po parapetu. Přeložila ho na pult vedle teplé bábovky a postavila před něj misku s cukrem. Perníček nabíral prášek do malých ručiček, vesele pobíhal kolem bábovky a házel na ni cukrové koule. Stejně jako Emička s dědou házela koule ze sněhu. Cukr se rozletoval do všech stran. Za chvíli byla pocukrovaná nejen bábovka, ale i Daníček, pult a kousek podlahy. Při pohledu na to běhající bílé čudo se Hanka hlasitě rozesmála. Pak chytla perníčka do rukou a foukala z plných plic, dokud nebyl z toho cukrového sněhuláka zase zlatohnědý perníček.
Perníčky rád každý zdobí,
polevu však nevyrobí,
kdo je příliš ospalý
zdolat všechna úskalí.
