Louka za stodolou se třpytila pod ranním sluncem. Kolem kvetly chrpy, jetel i kopretiny a mezi nimi poletovaly včely jako malé zlaté jiskřičky. Uprostřed stály úly – barevné domečky, každý jinak natřený.
„Každý úl je jako jedno velké město,“ vysvětloval děda, když došli blíž. „A v tom městě žijí tisíce včel. Každá má svou práci, stejně jako lidé: někdo je pekař, jiný staví domy, další uklízí ulice nebo se stará o děti.“
Emička se zadívala na úl, odkud vyletovaly a zase se do něj vracely včely. „A kdo je starosta?“ zeptala se zvědavě.
„Královna,“ odpověděl děda vážně. „Je jediná, kdo klade vajíčka. Bez ní by město nemělo nové obyvatele. O včelí rodinu se ale starají hlavně dělnice – to jsou takové pilné hospodyňky. Nosí pyl a nektar, jako kdyby do městských pekáren nosily mouku a med, aby bylo co jíst. Jiné včelky jsou zase stavitelky – z vosku staví plásty, které jsou jako domky pro larvičky i spižírny na med. Pak tu máme uklízečky – ty pořád čistí buňky, aby byly připravené na nové vajíčko nebo zásoby. Některé jsou i zdravotní sestřičky – krmí larvičky sladkou kašičkou a starají se o ně, dokud nejsou silné.“
Emička se usmála: „Tak to je vážně celé město! A co ti, co hlídají?“
Děda se pousmál. „Ano, máš pravdu. U vchodu do úlu stojí strážkyně – ty jsou jako policistky nebo vojáci. Kontrolují, kdo smí dovnitř. Pokud by chtěla přijít cizí včela nebo vosička a ukrást med, hned ji vyženou.“
„A co ti velcí, neohrabaní trubci?“ vyzvídala dál Anička.
„Trubci?“ usmál se děda. „Ti jsou trochu jako princové. Nemají žihadlo, neumí nosit pyl ani stavět. Ale mají jeden důležitý úkol – pomáhají, aby se mohly narodit další včely. A to je pro včelí svět moc důležité.“
Emička si zamyšleně povzdychla: „Takže opravdu každý ví, co má dělat…“
„Přesně tak,“ přikývl děda. „A když všechny včely dělají svou práci, město v úlu krásně funguje. Nikdo se nefláká, každý je potřebný. Proto se taky říká ‚pilný jako včelka‘.“
Děda opatrně otevřel víko úlu a pustil dovnitř trochu kouře. Včely se uklidnily a Emička nahlédla dovnitř. Viděla plásty obalené včelami – vypadalo to jako zlatohnědý pohyblivý koberec.
Najednou jedna včela přistála Emičce na kapse a hlasitě zabzučela. Perníček Daníček vyskočil a Emička se lekla.
„Jééé, dědo!“ vyjekla a chytila ho za rukáv.
„Kliiid,“ řekl tiše děda a foukl z dýmáku trochu dýmu. Včelka odletěla. „Jen si tě prohlédla. Včely jsou zvědavé stejně jako ty.“ „Zato mě skoro sežrala!“ stěžoval si Daníček. „To byla nějaká zmutovaná včela, obrovská, říkali jste, že včelky jsou malé…“ breptal perníček a držel se Emiččiny kapsy, aby se uklidnil. Od strachu mu totiž tlouklo srdíčko div že mu nevyskočilo z hrudi!
Děda na něj pobaveně koukal a pak zavzpomínal:
„Víš, když jsem byl malý, vzal mě k úlům můj tatínek – Emičky praděda. Já byl nedočkavý, nechtěl jsem rukavice, myslel jsem si, že jsem hrdina. A víš co? Píchlo mě hned pět včel najednou! Utíkal jsem přes celou louku, brečel, ale tatínek mě doběhl a snažil se mě uklidnit. Naučil mě, že k včelám se musí s respektem. Od té doby vím, že největší síla je klid.“ Emička se usmála a snažila se dýchat pomalu, aby byla stejně klidná jako děda.
