„Babííí, babííí, přiletěl čáp!“ zaslechla Hanka Emiččin křik od branky. Sotva začínalo svítat, ale Hanka již byla vzhůru a chystala snídani. „Čáp?“ podivovala se. „Vždyť ti přiletěli z teplých krajů již před dvěma měsíci…“ říkala si sama pro sebe, když spěchala otevřít. „Jaký čáp, beruško? Už je přeci květen, čápi přilétají v březnu.“ „Ale neee,“ chytla se Emička pobaveně za hlavu. „K nám přiletěl čáp! To se tak říká, když se narodí miminko,“ vysvětlovala. „Už se vám narodilo miminko?“ překvapeně se vyptávala babička. „Ještě ne, ale možná se už dnes narodí. Jdeme do porodnice,“ řekl Emiččin táta přešlapujíc ve dveřích. „Lucie už čeká v autě,“ dodal netrpělivě. „Opravdu? No tak utíkej za ní, my to tu s Emičkou zvládneme,“ řekla babička a vzala vnučku za ruku.
„Je hodně brzo, nechceš si ještě trochu hajnout?“ zeptala se babička, když přišli s Emičkou dovnitř. „Vůbec, podívej, jaké mám velké oči! Jako orel!“ řekla Emička a vykulila oči nejvíc, jak uměla. „No tak si dáme snídani, ty můj orle,“ řekla pobaveně babička a zamířila si to do kuchyně. Mezi sousty perníkového štrůdlu Emička přemýšlela a pak se najednou zeptala: „Babičko, jak to bylo, když se narodila maminka? Také si spala nebo si dělala něco jiného? A bylas v porodnici? A co děda, ten jel s tebou?“ Babička se zamyslela a se zasněným pohledem začala povídat. „V noci mě vzbudila taková zvláštní bolest bříška. Jen co jsem se vzbudila, bolest zmizela, tak jsem znovu usnula. Ale bříško začalo bolet opět. A když jsem se vzbudila, zas přestalo. Jakoby si se mnou hrálo.“ „Maminka byla vtipálek,“ řekla vesele Emička. „Máš pravdu. A když to tak udělala poněkolikáté, napadlo mě, že možná už chce jít ven. Vzbudila jsem tedy dědu. Ten, poučen z kurzu o příchodu miminek na svět, naznal, že máme ještě čas. Chvíli ležel, pak vstal, oblékl se a dal si ohřívat párky,“ pokračovala babička a s cukajícími koutky se podívala na dědu. „Přeci nebudu hladovět,“ vysvětloval děda a Hanka s vnučkou se zasmály. „No a pak už se narodila maminka? Stihl sníst párky?“ vyptávala se netrpělivě Emička, tak babička povídala dál. „Děda si uvařil ještě čajík a pustil se do párků. Měla jsem všechno sbalené, sedla jsem si tedy sedla naproti němu a čekala. Nabídl mi párek, tak jsem kousek snědla. Společně jsme se u toho smáli, jak budeme dítku vyprávět, že v noci, než se narodilo, jsme v klidu ještě posvačili párky,“ řekla babička a usmála se na dědu. „A teď už má to naše dítko svoje vlastní děti,“ dodal a chytl babičku za ruku.
Emička se napila teplého mlíčka, pohodlněji se usadila na židličce a koukla na babičku, aby věděla, že může povídat dál. „Do porodnice jsme dorazili ještě potmě. A tam jsem zjistila, že maminka si ze mě dělala jen srandu a narodit se ještě nechce,“ rozesmála se babička na plné kolo. „A zůstala jsi v porodnici?“ zajímala se Emička. „Neee, vrátili jsme se domů do postele. Maminka se pak narodila o dva dny později,“ zakončila svoje povídání babička. „Hmm, a narodila se v noci nebo ve dne?“ vyptávala se holčička dál. „Brzy ráno jsme šli do porodnice a maminka se narodila odpoledne,“ upřesnila Hanka. „Tak pozdě? Doufám, že se děda stihl najíst!“ měla Emička starost. „Jo, stihl,“ odpověděla se smíchem babička.
Po snídani Emička pomáhala Hance s ovocnými košíčky. Linecké těsto odpočívalo od včera v lednici. Hanka ho před snídaní vytáhla, aby povolilo. Zatímco babička chystala suroviny na krém, Emička vybírala ovoce, kterým se budou košíčky zdobit. Perníček Daníček se nabídl, že košíčky vytvaruje. „A nezapomeň je nejdříve namazat máslem,“ připomněla mu Emička. Daníček přikývl, vzal košíček a otočil ho dnem nahoru. Aby nemusel pořád chodit pro košíčky, naskládal si je do dlouhé řady. Pak nabral kousek změklého másla a každý jeden košíček mazal hezky ze všech stran, až se mu z té námahy zaleskly na čele kapky cukrového potu. Králíček Kubíček mu pomáhal. Skočil do máslenky, na tlapky se mu nalepilo máslo, pak přeskočil nahoru na košíček a klouzal se dokud nebyl povrch celý namazaný. Čím dál byl od máslenky, tím více košíčků musel přeskákat, aby se dostal k nenamazanému, a tím to byla větší zábava.
Když tak namazali všechny košíčky, vrhli se na tvarování. Daníček vzal kousek těsta a začal jej plácat na košíček. Kubíček vyskočil nahoru a těsto udusával, aby v něm nebyly bubliny. Sotva se dostali k druhému košíčku, přiběhla jim na pomoc Emička. Když viděla jejich dílo, chytla se za hlavu. „Kluciii, takto se košíčky nedělají! Vymazávají se přeci zevnitř. I těsto se vkládá z vnitřní strany,“ poučovala svoje perníkové kámoše holčička. Perníček Daníček si dal ruce vbok a rozčíleně spustil: „Takové patálie, jednou se dává těsto zvenčí, jindy zevnitř, kdo se v tom má vyznat?“ Králíček Kubíček nic neřekl, ale rozmrzele odhopsal pryč. Babička se trochu zasmála a pak řekla laskavým hlasem: „Naštěstí máte zatím jen dva košíčky, tak to není taková katastrofa. Máslo otřeme ubrouskem, namažeme zevnitř a s těstem už to půjde rychle, pomůžu vám.“ „Já vám také pomůžu!“ přidala se Emička. Babička s vnučkou mazaly a Daníček poskakoval po těstě uvnitř košíčků jako na trampolíně. Ušáček Kubíček zavětřil nějakou zábavu a záhy již přehopsával z jedné těstové trampolíny do druhé. Bylo jim všem veselo jakoby ani nepracovali. Najednou zaslechli zvonit telefon. „Že by už přiletěl ten čáp?“ zeptala se babička a honem spěchala hovor zvednout.
