Sotva ráno vykouklo sluníčko, Hanka vstala a šla se projít po zahradě, aby zjistila kolik nových jahůdek dozrálo a jestli budou stačit na jahodovou zmrzlinu. Venku již všechno ožívalo. Ptáčky vesele štěbetaly, včelky usilovně přelétávaly z kvítku na kvítek, odněkud z dálky bylo slyšet kukačku. Tráva byla mokrá, na jahodových listech se třpytily stříbrné kapičky rosy. Hanka měla moc ráda tyto klidné ranní procházky – nabíjely ji energií do nového dne. „Babičko!“ přerušil najednou Hančinu ranní procházku vnuččin hlas. Emička běžela po mokré trávě. Byla ještě v noční košilce a bosá. „Babičko, to je ale krásné ráno! Ptáčky tak nádherně zpívají, že by to roztančilo i víly,“ volala holčička a vesele se točila po zahrádce. Babička se zasmála. Pak si uvědomila, že má to dítko úplnou pravdu. Chvíli se zaposlouchala do ranního koncertu, pak si zula pantofle, palcem a ukazováčkem chytla sukni a tančila s vnučkou po zahradě.
Když skončily, všimly si, že děda stojí ve dveřích a překvapeně na ně zírá. „Kdybych věděl, že tady bude taneční vystoupení, přivstal bych si a zavolal i sousedy,“ usmál se. Hanka se rozesmála, ale Emička se zarazila a vážným hlasem řekla: „To by nešlo, víly mají rády soukromí, velké obecenstvo by je vystrašilo a ony by zmizely.“ „Tak to jsem moc rád, že jste nezmizely, vy dvě víly,“ zasmál se děda a nyní již se rozesmála i Emička. „Postavil jsem na čaj a dal rozehřát troubu. Doufám, že máte dost jahod i na jahodovou omeletu.“
Akorát se omeleta dopekla a čaj vychladl, aby se dal pít, když zazvonil zvonek. Děda šel otevřít. „Kdepak je ta moje holčička?“ ozvalo se z předsíně. „Tatííí,“ rozběhla se Emička za známým hlasem. „To je skvělé, že jsi tady, musím ti povyprávět, co všechno jsme včera dělali! Ale kde je maminka s miminkem?“ zeptala se holčička, když viděla, že táta přišel sám. „Ještě jsou v porodnici, odpoledne se za nimi půjdeme podívat, souhlasíš?“ „Noo, odpoledne ale máme s babičkou dělat jahodovou zmrzlinu,“ odpověděla holčička nerozhodně. „Zmrzlina nám nezabere moc času, stihneme obojí,“ uklidnila ji babička, která přinesla tátovi šálek na čaj a talířek na omeletu. „Tak jooo! Uděláme zmrzlinu a pak ji doneseme mamince a Radimkovi,“ plánovala Emička a vesele se u toho vrtěla na židličce.
„Tak jak jste to tady spolu zvládli?“ vyzvídal táta mezi sousty. Emička se rozzářila. „Nejdřív jsme mysleli, že už se miminko narodilo, ale volal strejda Láďa kvůli medu. A pak děda zapomněl kropítko! Ale víš, co bylo nejlepší? Babička stříkala dort zelenou mlhou a z Daníčka byl vodníček!“ Táta se rozesmál. „Počkej, počkej, řeklas toho tolik, až jsem se ztratil. Jaké kropítko děda zapomněl? Kde byla zelená mlha? A kde se tady vzal vodníček?“ vyptával se táta, kterému to všechno nedávalo smysl. Tak Emička podrobně povyprávěla, jak děda zaléval zahradu, jak v poledne usnula a jak potom perníček Daníček pomáhal babičce se stříkáním dortu a skončil celý od barvy. „No a večer jsem vlezla do postele mezi dědu a babičku. Mají taaakovou obrovskou postel,“ pokračovala holčička a roztáhla ruce od sebe jak nejvíc dovedla. „Tam jsme si povídali a pak děda četl pohádku, ale pořád usínal a četl věci, které v knížce vůbec nebyly! Nakonec mu spadly i brýle, tak je babička opatrně odložila na noční stolek a dočetla pohádku sama,“ zasmála se Emička i zbytek společnosti. Děda jen pokrčil rameny a pokračoval v usrkávání čaje.
Po snídani babička s Emičkou umyly jahody a očistily je od stopek. Perníček Daníček to pozoroval z dálky, aby se náhodou nenamočil. Králíček Kubíček co chvíli přiskočil, ochutnal jahůdku a zas odhopsal pryč. „Přineseš, prosím, ze skladu banány?“ požádala vnučku babička. „A vem ty napravo, jsou nejzralejší, budou nejsladší,“ upřesnila. Když byly banány oloupané, vyskočil Daníček na jeden z nich. Poskakoval po něm, dělal vlaštovky, kotoule, salta,… Až najednou uklouzl a spadl na stůl. Pořádně si u toho natloukl hlavičku. „Daníčku, jsi v pořádku?“ ustaraně si ho prohlížela Emička. „Snad jo,“ špitl perníček. „Ale ne!“ zvolala najednou holčička vyděšeně. „Upadl ti z vlasů pramínek bílkové polevy! „To snad neee, pokazil se mi účes, jak teď budu vypadat?“ naříkal perníček. Babička se na něj chápavě usmála a snažila se ho uklidnit: „V ledničce mám ještě zbytek polevy ze včera, tak ti ten účes opravím, jen co doděláme zmrzlinu. Souhlasíš?“ Daníček přikývl a opatrně, aby nepřišel o další polevu, obešel banány. Chtěl vidět, jak je babička bude dávat do mixéru společně s jahodami.
„Proč dáváš do zmrzliny listí? To bude pro žížaly?“ zeptal se nechápavě králíček Kubíček, když Hanka do mixéru vhodila tří malé zelené lístky. Ta se zasmála a začala vysvětlovat: „To je máta. V takto malém množství ji ve zmrzlině vůbec nebude cítit, ale zvýrazní chuť jahod…“ „..aby byla zmrzlina ještě jahodovější!“ vykřikla nadšeně Emička. Hotovou zmrzlinu babička s vnučkou nalily do formiček na nanuky a zbytek do velkého kbelíku. Sotva babička zavřela mrazničku, začala kolem ní Emička přešlapovat: „Babi, a kdy bude ta zmrzlina hotová? Co kdybychom ji už ochutnali?“ vyptávala se. „Jo, holčičko, ta bude nejdříve večer. Ale mám hotové nanuky z muchovníků, dáš si?“ navrhla babička alternativu. Emička přikývla a vzala si rovnou tři nanuky. To aby mohla odnést i tátovi a dědovi, kteří venku opravovali čerpadlo. Pak si sedla ke stolu a pustila se do nanuku. Králíček Kubíček zavětřil nějakou dobrotu a přihopsal k Emičce. Ta mu nabídla svou zmrzku na paličce. Kubíček si lízl, ale pak se celý střásl. „Bŕŕŕ, vždyť mi umrzne jazyk,“ řekl s úšklebem a raději šel hledat pod zub něco jiného. Perníček Daníček zatím trpělivě čekal, až mu zaschne nové háro, které mu babička udělala z polevy. Odpoledne všichni naskákali do auta a vyrazili do porodnice.
