Děda ještě jednou foukl do úlu trochu dýmu a podíval se na Emičku. „Připravena na průzkum medových komůrek?“ Emička se zhluboka nadechla a přikývla. Děda podal dýmák Emičce a opatrně vytáhl dřevěný rámeček. Byl plný včel. „Foukni jim sem trochu, ať nám ukáží ten svůj poklad,“ pobídl děda Emičku. Ta stiskla měch na dýmáku. Z trysky vyletěl sotva viditelný obláček dýmu. „Víc, stiskni měch pořádně!“ povzbuzoval ji děda. Perníček Daníček byl zvědavý, proč děda přidal na hlasitosti, tak vykoukl z kapsy. Emička se znovu nadechla a stiskla měch nejsilněji a nejrychleji jak dovedla. Z trysky se vyvalil hustý bílý mrak. „To je ono!“ řekl děda a společně pozorovali, jak včelky opouštějí rámeček a ukazují se voskové šestiúhelníkové buňky. V některých se třpytil zlatohnědý med, jiné byly uzavřené, takže nebylo vidět, jestli je něco vevnitř.
„Proč je půlka komůrek zavřených?“ zeptala se zklamaně Emička. „Když je buňka plná medu a ten má ideální zralost, vlhkost a hustotu, včely ji zavíčkují, aby se nezkazil,“ vysvětloval děda. „Stejně jako babička zavíčkuje jahůdkový džem, aby vydržel celou zimu?“ zeptala se Emička. „Přesně tak,“ přikývl děda a vzal do ruky husí brko. Emička se podivila, ale než stačila cokoliv říct, začal děda opatrně brkem odhánět včelky, které zůstaly na rámečku. Pak si všiml vnuččin překvapený výraz a začal vysvětlovat. „Víš, někteří včelaři používají na ometání včel smetáček z koňských žíní, ale já jsem zvyklý na pírko a naše včelky také.“ „Včely si pamatují, čím je ometáš?“ vykulila Emička oči. „Jistě. A nejen to! Včely si dokáží zapamatovat lidský obličej. Mě poznají z dálky a když je budeš navštěvovat častěji, budou znát i tebe. Budeš jejich kámoška.“ Emička se potěšila, že bude mít tolik kamarádek. A pak pozorně sledovala, co všechno musí děda udělat, aby si mohla pochutnat na chlebíku s máslem a medem.
Každý rámek, na kterém již nebyly včely, zavěsil děda na konstrukci speciálního včelařského vozíku. Vybral téměř všechny rámečky z horní části úlu. „Děda, a co spodní patro? Tam by mohlo být také dost medu, ten nevezmeme?“ vyptávala se Emička. „Ne ne, spodní patro je porodnice, jesličky a školka v jednom. Tam my nesmíme. Včelí královna do komůrek v spodní části úlu klade vajíčka, z nichž se vylíhnou larvičky. Ty pak včelky mladušky neboli kojičky krmí nejprve mateří kašičkou a pak směsí pylu, medu a vody. Larvičku pak dělnice zavíčkují, ona se zakuklí a po čase se z buňky prokouše ven dospělá včelka.“ „A ta pak vyletí z úlu a sbírá pro nás medík,“ dodala Emička. „No, ne tak docela, čerstvě vylíhlá včelka má nejdříve jiné úkoly – čistí buňky, krmí larvičky, tvoří vosk a z něj staví plásty, hlídá u vchodu do úlu a až po třech týdnech může vyletět a sbírat nektar, pyl, vodu a propolis.“ „Tak dlouho nesmí ven?“ divila se Emička. „Můj malý bráška byl venku týden po narození!“ „Tomu já docela rozumím, doma je svět mnohem bezpečnější než tady,“ vykoukl z kapsy perníček Daníček. „Hlavně tam bzučí nanejvýše mixér ne taková obrovská armáda ozbrojených létajících příšer!“ zamračil se. „Daníčku, včelky nejsou žádné příšery, měl bys jim spíš poděkovat, protože bez včelek by nebyl med a bez medu bys nebyl ani ty,“ řekla znalecky Emička a děda s uznáním přikývl. Taková malá holčička a už tak rozumná…
