Zatímco v Emiččině bříšku mizely poslední lžičky perníkového müsli s jogurtem, psala babička seznam surovin, které potřebuje nakoupit. O víkendu bude totiž svatba, na kterou babička peče všechno sladké. A že toho bude! „Podíval by ses, prosím, kolik máme cukru?“ otočila se na dědu, který již dosnídal. Beze slova vstal, zamířil k velkým dřevěným dveřím a zmizel ve skladu. Po chvilce se zase objevil a v ruce držel velký papírový pytel od cukru. „Pár krystalků, a i ty se válí po zemi,“ řekl a podíval se přísně směrem k Daníčkovi a Kubíčkovi, kteří seděli na stole a čekali, až Emička dosnídá. Koukli na sebe a nenápadně se vytratili. „Jo a medu už tam také moc není,“ dodal děda tentokrát směrem k Hance. „Opravdu?“ překvapeně se zeptala. „Zavoláš tedy Láďovi, jestli už je nový med? Loňský měl vyprodaný již před měsícem.“ Děda přikývl a vzal do ruky telefon.
Hanka dopsala seznam, položila ho na stůl a zavelela: „Tak šup do práce!“ „Kdo bude vykrajovat linecká srdíčka a květinky?“ zeptala se, na co Emička nadšeně vyskočila a běžela k válu, na kterém čekalo připravené těsto, váleček a vykrajovátka. Vyndala těsto z mikroténového pytlíčku, ve kterém bylo, aby neosychalo, vzala do rukou váleček a snažila se těsto rozválet. Těsto obsahuje hodně másla, a tak se lepilo na vál a po krajích se rozpadávalo. Emičku to vyděsilo a tak zavolala babičku. „Linecké těsto je hodně křehké a na rozdíl od perníčkového málo pružné, proto se s ním pracuje úplně jinak. Je potřeba mít dostatečně pomoučněný vál, vychlazené, ale zároveň trochu změklé těsto válet vždy od prostředku směrem ke krajům. Vždy, když se těsto začne lepit na podložku nebo na váleček, poprášit jej troškou mouky. Zároveň ale mouky nesmí být moc, protože by se změnil poměr surovin, těsto by se stalo sušším a rozpadalo by se,“ trpělivě vysvětlovala babička. „To je hotová věda!“ zvolala Emička a chytla se za hlavu. „Máš pravdu, ale na druhou stranu, když už víš jak na to, ušetříš spoustu času, surovin…“ „I nervů!“ doplnila holčička a Hanka se zasmála.
Pak se cukrárna proměnila v malou manufakturu. Emička z rozváleného těsta vykrajovala kytičky plné i s dírkou uprostřed a srdíčka, která se pak budou slepovat a zdobit. Babička povykrajované tvary vkládala do trouby a upečené je zase vyndávala. Vychladlé kytičky s dírkou překládala na pečicí papír. Tam už čekal Daníček s malým sítkem, pobíhal kolem a rozsypával po povrchu práškový cukr. Na druhé straně pultu se hromadily plechy s plnými tvary, na které Kubíček mazal džem. Šlo mu to pomalu, protože víc ochutnával než mazal. „Aby nám ten džem vystačil na všechno…“ upozornila ho babička a králíček se trochu zastyděl. Linecké kytičky namazané džemem babička pak spojovala s pocukrovanými a ukládala do obrovské krabice. Srdíčka zítra pospojuje krémem, polije bílou čokoládou a ozdobí cukrovými perličkami.
Po náročném dni děda doprovodil Emičku domů a zeptal se Hanky, jestli potřebuje ještě s něčím pomoci. „Ale ne, už jen dovymazávám plechy na zítřejší litý perník a půjdu spát, děkuji,“ odpověděla. „Tak já zkouknu kousek hokeje,“ řekl a zamířil si to ke křeslu. Rychlá mluva komentátora probudila usínajícího Daníčka. Připlížil se k dědovu křeslu a vyšplhal na opěradlo. Vtom padl gól – děda nadšeně vyskočil, až se křeslo zhoupnulo a Daníček z něj vyletěl jako z katapultu. Dopadl přímo do měkkého sedadla. „Ajaj, promiň,“ zasmál se děda. „Radši si sedni tady,“ ukázal na opěrku ruky. Přihopkal i králíček Kubíček a uvelebil se na dědových nohách. Zatímco Kubíček po chvíli usnul, Daníček byl ohromen. Téměř mu vypadly oči z důlků, jak se pokoušel sledovat všechny ty mihající se hokejky, poletující puk a hlavně… Klouzající se panáčky! To byla paráda! Vůbec nemuseli chodit, běhat, ba dokonce ani skákat a přesto byli jednou tu, hned zase tam. Perníček byl fascinován.
Když hokej skončil, všichni šli spát a cukrárnu i celou vesničku pohltilo ticho jako děda sladký povidlový koláč. Kubíček ve svém ubrouskovém pelíšku zhluboka oddechoval, jen Daníček ne a ne usnout. Pořád se mu hlavou honili myšlenky bleskurychle jako bruslící hokejisté. Mantinely, přihrávky, střely, góly,… Rád by si to také vyzkoušel. Přemýšlel, přemýšlel až dostal nápad. Vyskočil z ubrousku jako z horkého plechu a začal budit Kubíčka. Ten jen zívl a otočil se na druhý bok. Daníček se ale nevzdal. „Kuba, vstávej! Jdeme hrát!“ křičel polohlasně a šťouchal do spícího králíčka. Ten otevřel jedno oko do půlky a vůbec nechápal, proč by se měl hrát, když spí. „Jdeme hrát hokej! Pospěš si!“ popoháněl ho perníček. „Jaký hokej?“ zeptal se králíček a zívl. „Všechno jsem vymyslel, tak už pojď! řekl Daníček a táhl Kubíčka za tlapku.
Oba perníčci vylezli na pult, kde byly naskládány máslem vymazané plechy. Společně obcházeli plech kolem dokola a přemýšleli, z čeho by udělali hokejky a puk. Těsto se hezky tvaruje, ale je příliš měkké, linecké koláčky zas příliš křehké…. „Už to mám!“ vykřikl najednou Daníček. „Použijeme stěrku,“ řekl a Kubíček se rozchichotal. „Nejmenší stěrka je jako tři Daníčci, minule tě málem zavalila, jak bys s ní chtěl hrát?“ ptal se králíček. „Lepší by bylo pírko,“ navrhl Kubíček. „Tím zas neodrazíš puk,“ zamítl jeho nápad perníček. Koukali kolem sebe, přemýšleli a najednou Daníček vyskočil podruhé. „Párátka, párátka!“ křičel nadšeně. Kubíček na něj nechápavě koukal a pak opatrně řekl: „Párátka jsou moc tenká a špičatá.“ „To sice ano, ale když je nalomíme…“ rošťácky se usmál Daníček a Kubíček pochopil.
Jako puk vyndali z pytlíku čokopecičku a vhupli na ledovou plochu. Tedy spíš na máslovou. Opravdu to hezky klouzalo. Ale ne tak, jak si představovali. Kubíček chtěl vyskočit, jak je zvyklý, ale při odrazu mu podjely nohy a spadl na bradu. Daníček se zase chtěl rozběhnout za pukem, ale podklouzl, spadl na záda a málem si vyrazil dech. Pak zakopl o vlastní hokejku a narazil hlavou do mantinelu, až mu z ní odletělo pár drobků. Omlácené perníčky ta hra – nehra nebavila. Vůbec to nebylo tak snadné a zábavné, jak se zdálo v televizi. Raději to zabalili a šli spát.
Ráno se babička podivovala, proč je máslo na plechu rozfrfňané a povalují se v něm kousky párátek a perníkové drobky. Pak hodila očkem na plechovou dózu s ubrousky. Na nich spal perníček Daníček s králíčkem Kubíčkem jakoby měli půlnoc.
