3. KOUZELNÉ PERNÍČKY - Perníčkoshop Honiees

Emička znovu nandala všechny potřebné přísady do mísy. Tentokrát se naplno soustředila, aby dala všeho potřebné množství. Babička stála u ní a těšila se, jak vnučce to pečení jde. Představovala si, jak jim práce půjde od ruky až bude Emička větší a budou si moci práci rozdělit. Tentokrát se těsto opravdu povedlo. Nelepilo, nedrolilo se, válelo se jedna radost. Emička byla na sebe hrdá a pustila se do vykrajování. Z tajemné skříňky si vybrala vykrajovátko perníkového panáčka. Na plech se vešli akorát čtyři. Babička se podívala na vykrojené perníčky a zeptala se: „Tak je dáme péct?“ „Jasně!“ zvolala holčička a běžela otevřít rozehřátou troubu. Tehdy babička nenápadně vyndala z kapsy lahvičku, kápla z ní na jednoho panáčka a hned ji zase schovala. Pak teprve vložila plech do trouby. Když se perníčky pekly, děvčátko uzobávalo sušená jablíčka a usrkávalo teplý čaj. Po chvíli zase radostně poskakovalo po cukrárně a vesele si broukalo. Babička zatím dělala krém na větrníky. „Psssst!“ přiložila si náhle prst k ústům. V nastalém tichu uslyšely tiché klepání a nějaké hlasy. Emička se rozběhla ke dveřím a otevřela je. Nikdo tam nebyl, tak se vrátila zpět.

Znovu se ozvalo zaklepání a slabý hlásek: „Otevřete!“ Obě zpozorněly a zaposlouchaly se, odkud zvuky přichází. Na Emiččino překvapení to byla… Trouba! Emička si vyděšeně stoupla za babičku a chytla se jí za zástěru. Pak opatrně přistoupily k troubě. Hanka rychle otevřela vrátka a poodstoupila.

„No konečně! Je tady strašné horko! Skoro jsem se spálil! Ani jste mě nenamazaly!“ křičel perníkový panáček poskakujíc po vrátkách trouby. Obě cukrářky stály jako přikované a koukaly na něj s otevřenou pusou. Pak se hlasitě rozesmály. Hanka vzala plech, počkala až do něj perníček naskočí a přenesla ho na pracovní desku. Pak podala Emičce kelímek s rozšlehaným vajíčkem a štětec. Emička pochopila a perníčky jeden po druhém ponatírala. „Ještě pravou nohu. A taky tady za krkem.“, poroučel si perníkový panáček a holčička mu vyhověla. Pak si perníček lehl jako na pláži, přehodil si nohu přes nohu, ruce za hlavu a čekal, až ho vrátí do „solárka“. „Takhle ne!“ řekla pobaveně babička. „Zůstaly by ti fleky. Když chceš být rovnoměrně upečený a krásně lesklý, musíš ležet rovně.“ Panáček poslech a pak se šel ještě na minutku opalovat do trouby.

Až se perníčky dopekly, Hanka vyndala plech z trouby a položila na stůl. Společně s Emičkou obcházeli plech kolem dokola, prohlížely perníčky ze všech stran, ale všechny vypadaly zcela obyčejně. „Kde je ten živý?“, zeptala se po chvíli Emička a v hlase bylo poznat zklamání. „Možná se nám to jen zdálo,“ odpověděla zamyšleně babička. Děvčátku se po tvářích začala kutálet slzička. Sehnula se nad plech a znovu zkoumala perníčky. Už se téměř dotýkala jednoho nosem, když najednou: „Tady jsem!“ vykřikl vesele jeden z panáčků a vyskočil na malé nožky. „Není třeba mě hledat!“ Holčičce se v mžiku rozzářil obličej. „Tak ty jsi opravdu živý?!“ zavýskla Emička natěšeně. „Jistěže. Děkuji za opalovací krém, podívej, jak se díky němu krásně lesknu!“ prohlížel se spokojeně perníček. „Babičko, děkuji, konečně si budu mít s kým hrát!“ řekla Emička celá nadšená. „Mohli bychom mu říkat Daníček,“ dodala.

Když venku štípal mrazíček,
zrodil se perník Daníček
Upekli ho v cukrárně na náměstí,
aby přinášel lidem štěstí.

PREČÍTAŤ ROZPRÁVKU V SLOVENČINE