„Už máme miminko?“ poskakovala Emička netrpělivě kolem Hanky, která telefonovala. V místnosti se objevil i děda. „Babí, co to miminko, babí?“ Hanka vnučku objala a když dotelefonovala, řekla: „Nevím, ale toto nebyli tví rodiče. Strejda Láďa volal, že bude stáčet med příští týden.“ „A prý bude potřebovat pomoc, tak jestli bys nepřišel,“ otočila se na dědu. „Jo, já mu pak zavolám,“ řekl a šel zalít zahradu. Vypadalo to na horký slunečný den, zatím ale sluníčko nepálilo. Děda evidentně nebyl ve své kůži, dvakrát se vracel pro konev a nakonec stejně zapomněl kropítko. Snažil se to nedávat najevo, ale také netrpělivě čekal na zprávu o narození vnoučete.
Perníček Daníček poskakoval po parapetu a sledoval dědu. Moc se mu líbilo, jak zalévá kytky a zeleninu, ale ještě víc ho zaujalo zalévání trávníku. Děda zapíchl doprostřed dvorku rozprašovač, ze kterého stříkala voda do všech stran. Dokonce se po chvíli začal rozprašovač točit a voda prskala po celé zahradě! Vypadalo to jako cukrová bouře, akorát z vody. Babička si Daníčka všimla a přišla k němu. „Líbí se ti, jak to stříká, žejo?“ Daníček přikývl. „A víš, že v cukrárně máme také takový rozprašovač?“ zeptala se a tajemně na perníčka mrkla. Ten vyskočil na rovné nožky a vykulil oči. „Opravdu! Opravdu bych mohl běhat přes stříkající vodu a nerozmočil bych se?“ natěšeně poskakoval po parapetu. „No, nebude to úplně stříkající voda, ale něco podobného. Odpoledne budu zdobit dort a také nějaké perníčky, tak ti to ukáži,“ dodala Hanka a šla chystat marcipán na dort.
Hanka se už-už chystala zeptat Emičky, jestli jí pomůže, ale když viděla, jak zíve, řekla s úsměvem: „Srdíčko, tuším nám ten orel někam odletěl, teď máš místo očí jen úzké štěrbinky. Co kdybychom si přečetli nějakou pohádku?“ Emička souhlasila. Babička si sedla na gauč a vzala do rukou knížku. Holčička si lehla vedle a hlavu položila na babiččina kolena. Nestihly přečíst ani půlku pohádky a Emička usnula. Babička jí podložila pod hlávku polštářek a nožky přikryla měkoučkou dekou.
Pak nachystala marcipán, potáhla ním dort a vytáhla pistoli. Králíček Kubíček, který ji společně s perníčkem Daníčkem sledoval, se polekal. Od narození, vlastně od upečení, měl z podobných věcí strach, ani nevěděl proč. Babička položila pistoli na pult a utíkala do skladu, odkud přinesla několik barevných lahviček. Kápla do pistole tekutinu ze zelené lahvičky a zapnula stroj, ze kterého vedla do pistole hadička. Vydávalo to zvuk jako když děda chrápe. Kubíček vyskočil a schoval se za krabici s cukrovými květy. Daníček si nebyl jistý, co čekat a tak se pomalu vzdálil, avšak tak, aby vše viděl. Babička položila na pult ubrousek, namířila na něj pistoli a stiskla. Z otvoru vystříkla zelená mlha. Pak namířila pistoli na dort a stříkala ze všech stran, až byla spodní část dortu celá zabarvená nazeleno. Perníček Daníček se přiblížil a prosebně na Hanku koukl. „Mohl bych si to také vyzkoušet?“ zeptal se. Přikývla a podala mu pistoli. Pro perníčka byla hodně těžká, ale unesl ji. Snažil se stisknout spoušť, ale nějako to nešlo. Zavolal tedy Kubíčka, aby mu pomohl.
Babička se zájmem pozorovala, jak si ti dva poradí. Když to pořád nešlo, Daníček šel zkontrolovat otvor, jestli není ucpaný. Hlavu měl úplně u něj a koukal dovnitř. Tehdy králíček uklouzl na kapce barvy a nějakým nedopatřením stiskl spoušť. Zelená barva vystříkla perníčkovi do tváře a proud ho odhodil o dobrých dvacet centimetrů dál. Na místě, kam dopadl, byla kupa zelené barvy s obrysy perníčka. Kubíček se zabalil do vlastních oušek a začal naříkat: „Já jsem ho zastřelil! To jsem nechtěl! Zastřelil jsem si kamaráda…“ „Ale nezastřelil, to není pistole na střílení, ale na stříkání barev, jmenuje se airbrush nebo česky fixírka. Daníček bude v pořádku, neboj,“ uklidňovala ho babička. Jen co to dořekla kupa se zvedla, Daníček se postavil na malé nožky a zvedl ruce nahoru. Kapala z něj zelená barva, jako kdyby právě vylezl z nějakého brčálu. Babička vyprskla smíchy. „Vypadáš jak vodníček. Daníček – vodníček,“ řekla lapajíc po dechu. „Myslím, že už mám vody zas na nějakou dobu dost,“ uzavřel perníček. Babička jej pak pootírala a dozdobila dortík. Byla na něm zelená louka s barevnými cukrovými kvítky, světlemodré nebe s bílými mráčky, zlaté sluníčko a všude kolem perníková zvířátka.
Když se Emička vzbudila, prohlížela si dort ze všech stran. Moc se jí líbil. „Babičko, uděláš i mně takový dort, když budu mít narozeniny?“ zeptala se Hanky. „Samozřejmě, až budeš chtít, udělám ti dortík, jaký si budeš přát,“ odpověděla a políbila vnučku na čelo. „A nyní pojď, dáme si nějakou svačinku. Už nám dozrávají jahůdky.“
„Ňam ňam, jahůdky jsou nejlepší jídlo na světě!“ mumlala Emička s plnou pusou. „Lepší než perníčky?“ Zeptala se babička a hodila pohled na Daníčka, který obcházel misku s jahodami. Zastavil se, dal si ruce v bok a podrážděně zakřičel: „Perníčky nejsou jídlo!“ Babička s vnučkou se rozesmály. Vtom zazvonil telefon. „Táta!“ zvolala babička, zvedla hovor a zapnula reproduktor. „Blahopřeji k prvnímu vnoučkovi, babičko!“ ozvalo se z telefonu. „Opravdu máme kluka?“ zeptal se děda, který se najednou objevil kdovíodkud. „Mám brášku, mám brášku! Budu si mít s kým hrát!“ křičela Emička a vesele poskakovala po cukrárně. „Ukážeš mi ho, tati?“ zeptala se pak. „Pošlu babičce fotku,“ řekl hlas v telefonu. „Jste všichni v pořádku? Jak je velký? A jak se vlastně jmenuje?“ zasypala babička tátu otázkami. „Míry ti pošlu do zprávy i s fotkou, teď jdu za Luckou a malým,“ odpověděl. „Jo a jmenuje se Radim,“ dodal táta a pak se rozloučil.
Prarodiče byli dojatí, babičce dokonce ukápla i slzička štěstí. Emička vesele poskakovala a těšila se, jak si s bráškou bude hrát. Králíček Kubíček hopsal s Emičkou, akorát perníček Daníček seděl schoulený na stole s hlavou u kolen. Hanka si ho všimla a hned ji napadlo, co ho trápí. „Daníčku, bojíš se, že když má Emička brášku, už si nebude hrát s tebou?“ zeptala se něžně. Perníček přikývl. „Neboj, takové miminko většinu dne spí a potřebuje hlavně maminku, neumí chodit ani mluvit, natož běhat. A když vyroste, můžete si hrát spolu všichni čtyři,“ dodala optimisticky.
