„Proč dáváš do zmrzliny listí? To bude pro žížaly?“ zeptal se nechápavě králíček Kubíček, když Hanka do mixéru vhodila tří malé zelené lístky. Ta se zasmála a začala vysvětlovat...
„Babííí, babííí, přiletěl čáp!“ zaslechla Hanka Emiččin křik od branky. Sotva začínalo svítat, ale Hanka již byla vzhůru a chystala snídani. „Čáp?“ podivovala se. „Vždyť ti přiletěli z teplých krajů již před dvěma měsíci…“ říkala si sama pro sebe, když spěchala otevřít. „Jaký čáp, beruško? Už je přeci květen, čápi přilétají v březnu.“ „Ale neee,“ chytla se Emička pobaveně za hlavu. „K nám přiletěl čáp! To se tak říká, když se narodí miminko...
Když hokej skončil, všichni šli spát a cukrárnu i celou vesničku pohltilo ticho jako děda sladký povidlový koláč. Kubíček ve svém ubrouskovém pelíšku zhluboka oddechoval, jen Daníček ne a ne usnout. Pořád se mu hlavou honili myšlenky bleskurychle jako bruslící hokejisté. Mantinely, přihrávky, střely, góly,… Rád by si to také vyzkoušel. Přemýšlel, přemýšlel až dostal nápad...
Perníčkovem se znovu nesla vůně medu a skořice. Lidé pracující na zahrádkách se co chvíli zastavili, zavřeli oči a vdechovali vůni medových perníčků promíchanou s vůní rozkvetlých kvítků. Neuvěřitelná kombinace, dodávající obyvatelům městečka radost z probuzené přírody a pocit vánoční pohody zároveň. V cukrárně u babičky Hanky se totiž pekly srdíčka k blížícímu se svátku maminek...
„Co kdybychom si něco hezkého zazpívali, ty můj ptáčku štěbětáčku? Děda nám zahraje na houslích,“ mrkla jedním očkem na dědu, který právě ladil svůj oblíbený hudební nástroj. „A pak si upečeme perníkové tyčinky,“ dodala a koukla na perníčka Daníčka. Ten zbystřil, vyskočil na malé perníkové nožky a běžel po pultě k babičce. „Slyšel jsem dobře? Perníkové tyčinky? Co...
Na Velikonoční pondělí ráno se děda chystal koledovat k Emičce a její mamince. Perníček Daníček pochodoval kolem a přemýšlel, co bude dělat, když dnes Emička nepřijde. Má sice nového kamaráda, ale ten zatím nezná tolik zajímavých věcí a her. Nejraději by jen skákal, vyskakoval, poskakoval nebo něco přeskakoval. Babička koukala na Daníčka a pak dostala nápad! „Dědooo! Co kdybych ti na to koledování přibalila společníka?“ Děda se překvapeně zadíval na babičku a tuze se zamyslel… „Jakého pomocníka?“ zeptal se, když na nic nepřišel. „Přeci Daníčka!“ Řekla s úsměvem babička a děda koukal ještě překvapeněji. Zato Daníček zbystřil...