Blog

Další ráno přiběhla Emička do cukrárny ještě nadšenější než předchozí den. „Babi, co budeme dneska dělat?“ vykřikla hned ve dveřích. „A kde je Daníček?“ zeptala se, když v rychlosti věšela čepici na věšák. Aniž by počkala na odpověď, rozběhla se k pultu. Tam seděl perníček Daníček na kraji misky, jednu nožičku skrčenou, druhou pohupoval ze strany na stranu. „Dobré ráno, mladá dámo, už tady na tebe hodnou chvíli čekám! Vem si zástěrku a šup-šup, máme hodně práce!“ přikazoval netrpělivě. Emička se nechápavě koukla na babičku a ta se rozesmála. „Daníček čeká na ty slíbené kuličky. V misce jsou polámané perníčky, nejdříve je nameleme. Tady je nachystaný mlýnek,“ řekla Hanka a ukázala na mlýnek vedle misky s perníčky. Daníček seskočil a snažil se z misky vytáhnout kousek perníkového stromečku. Byl docela těžký. Daníček napnul svaly a s námahou perník zvedl. Sotva popadal dech a volal na Emičku: „Tady máš první kousek.“ Emička chytla úlomek, Daníček si oddech a otřel si z čela kapičky rozpuštěného cukru. Holčička se rozchichotala a řekla: „Opatrně, aby ti neluplo v zádech, ty můj siláku.“ Perníček se napřímil a zvedl ruce, aby jí ukázal své svaly. Emička se smála a smála, až jí málem zaskočil kousek perníku, který si mezitím strčila do pusy. To už se rozesmála i Hanka.

„A teď je čas pustit se do práce, abychom všechno stihli,“ zavelela babička a zapnula mlýnek. Emička k němu hned přiskočila a začala vkládat postupně jeden kousek perníku za druhým. Daníček vyskočil na mlýnek a nakoukl do otvoru, ve kterém mizely perníkové úlomky. „Pozor, ať tam nespadneš, to by z tebe zbyla už jen perníková strouhanka,“ upozornila ho babička. Perníček se na ni vyděšeně podíval a o-pa-tr-ně slezl. Do namletých perníčků přidala Emička mleté mandličky, med, máslo, nasekanou čokoládu a trošku kakaa. Hotové těsto putovalo na chvíli do lednice. Babička pletla vánočky, Emička upečené vánočky cukrovala a Daníček pobíhal po cukrovém prášku a radostně vykřikoval: „To nám krásně chumelí!“ Pak se svalil do cukru, hýbal ručkami i nožkami nahoru a dolů a volal: „Podívej, Emičko, jakého krásného motýlka jsem udělal!“ Emička vykulila oči a s otevřenými ústy se zeptala: „Odkud víš, jak se dělá motýlek ve sněhu?“ „Od tebe,“ řekl spokojeně. Emička nechápala a tázavě koukla na babičku. Ta souhlasně přikývla. „Včera, když jste byli s dědou venku, stál Daníček u okna a pozorně vás sledoval,“ vysvětlila s úsměvem.

Když byly všechny vánočky hotové, přišel děda, naskládal je do velké krabice a jel je rozvézt zákazníkům. Babička vytáhla z lednice těsto na kuličky. Emička, nachystala velký talíř a vysypala do něj zbytek mletých perníčků. Daníček zatím dotáhl ze šuplíku lžičku. Pak skočil do talíře s perníkovou strouhankou a založil si ruce v bok. „Tak jdeme na to,“ řekl odhodlaně. Babička nabrala lžičkou kousek těsta, vložila si jej do dlaně a vytvarovala kuličku. Tu pak poválela v perníkovém prášku a odložila na tácek. Pak podala lžičku Emičce, aby to mohla zkusit také. „Ty dělej kuličky a já je budu obalovat!“ rozdělil úkoly Daníček. Holčička přikývla, z kousku těsta vytvarovala kuličku a vložila ji do talíře. Daníček přiskočil a začal ji válet před sebou jako sněhovou kouli. „To vám to spolu krásně jde,“ pochválila je babička a šla uklidit nádobí. Daníček měl z obalování velkou zábavu, kutálel kuličky po perníkové strouhance tak divoce, až začaly poletovat kolem talíře a jedna spadla dokonce na zem a dokutálela se až babičce k nohám. Emička zakroutila hlavou zprava doleva a zamračila se, aby Daníček věděl, že takhle ne. Ten se zastavil a sklopil zrak. Vzápětí ale vyskočil: „Uděláme si perníkového sněhuláka! Perníkuláka!“ Vykřikl nadšeně a zamrkal na Emičku. Ta souhlasila.

Společně se pak snažili naskládat na sebe tři perníkové kuličky, ale nedařilo se jim to. Kuličky na sobě ne a ne držet. Když jim snad po padesáté sněhulák spadl a koule se rozkutáleli po talíři, Emička cítila beznaději. Koukala na tu zkázu. Hromada kuliček rozházená po talíři, některé napůl zničené a sněhulák žádný. Daníček pochodoval z jedné strany talíře na druhý a bezradně rozhazoval ručkama. Emička začala natahovat a se slzami v očích běžela za Hankou. „Babííí, chtěli jsme postavit perníkového sněhuláka, ale koule nám na sobě vůbec nedrží. Bříško a hlava pořád padají,“ řekla vnučka a velká slzička jí kápla na zástěrku. Babička jí otřela tváře a podívala se na Daníčka. Seděl na kraji talíře s hlavou v dlaních. „Hmm, jak bychom to vyřešili…?“ Přemýšlela Hanka nahlas. „Už to mám!“ Zvolala najednou a běžela do skladu. Když se vrátila, v ruce držela krabičku. Vytáhla z ní párátko a napíchla na něj postupně první, druhou i třetí kouli. „Jupííí! Perníkulák!“ Vyskočila Emička a radostně zatleskala. Pak se vrhla Hance do náručí. „Děkuji, babičko.“ Daníček vstal a začal vesele tančit po stole. Tehdy se ve dveřích objevil děda a zakřičel: „Kdo jde stavět sněhuláka?!“ Emička se k němu rozběhla s perníkulákem v ruce a radostně volala: „My už jsme jich několik postavili! Jsou z perníku a vydrží až do léta!“ „Pokud je někdo nesní…“ dodala babička s úsměvem. Děda zvedl obočí a prohlížel si to dílo. Pak se opatrně zeptal, zda by mohl jednoho ochutnat. „Jasně, máme jich dost,“ odpověděla Emička a podala mu perníkuláka. „Tento do léta nevydrží,“ řekl se smíchem děda a perníkulák mu zmizel v ústech. „Čest jeho drobečkům!“ dodal.