V Sluníčkovém údolí pod Jinovatkovými vrchy, někde poblíž Duhového vodopádu, byla malá vesnička. Kdysi se jmenovala Horní Ves. Nebo Dolní Lhota? Původní název již dávno upadl v zapomnění. Dnes jí všichni říkají Perníčkovo. Před léty tam totiž prababička paní cukrářky Hanky otevřela cukrárnu, v níž se nejčastěji pekly právě perníčky. Z cukrárny se linula podmanivá vůně medu a perníkového koření, která zahalovala celé údolí.
Když ráno obyvatelé Perníčkova pootevírali okna, ihned jim příbytky zaplavila vůně připomínající Vánoce. A tak nejdříve návštěvníci cukrárny, pak obyvatelé vesnice a postupně všichni začali vesničce říkat Perníčkovo. Přes vesnici vedla pouze jedna silnice. Návštěvníci museli nejdříve minout motýlí louku, pak projít Muchomůrkovým lesem, než zavoněli nezaměnitelnou vůni medových perníčků a bylo jasné, že dorazili do cíle.
Tam, kde slunce pořád svítí,
kde roste duhové kvítí,
následuji cestičku,
dovede mě k perníčku.
Po své prababičce, babičce a mamince vládla království sladkých dortíků, koláčků a perníčků Hanka. Nebyla na to ale sama, často jí pomáhala její čtyřletá vnučka Emička. Tedy pomáhala… Většinou spíš ochutnávala!
Dnes přišla Emička do cukrárny s trochu smutnou tváří. „Babi, nemám si s kým hrát,“ povzdechla si a zamávala nožkami, když se posadila na vysokou židličku u pultu.
„Neboj, sluníčko moje, co nevidět se ti narodí bráška nebo sestřička a když trochu povyroste, budete si hrát spolu. Zatím mi tady můžeš pomáhat,“ usmála se Hanka a pohladila vnučku po vláskách.
„Ale vy to říkáte už tak dlouho a miminko je pořád ještě v bříšku! To je tak těžké se narodit?“ zamračila se Emička.
Babička se usmála a naklonila se k Emičce blíž. „Víš co? Zítra přijď hned ráno, budu mít pro tebe překvapení,“ zašeptala a tajemně na vnučku mrkla. „Teď ale potřebuji upéct ještě nějaké perníčky ke kafíčku, pomůžeš mi?“
Holčička hned pookřála. Vyskočila ze židličky, hodila na sebe zástěrku a běžela vybrat vykrajovátka. Babička již dříve vyndala z lednice odležené těsto, nyní ho rozválela a Emička vykrajovala kytičky. Hanka vložila plech do trouby a povídala si s Emičkou o miminkách. Vysvětlila jí, že každé děťátko roste v bříšku maminky tak dlouho, jak potřebuje, aby bylo silné a zdravé. „A víš co? Je to jako s těmi perníčky. Kdybychom je vyndaly moc brzy, nebyly by hotové. A kdyby moc pozdě, byly by spálené. Miminka to mají podobně – narodí se přesně ve správný čas, když jsou připravena přijít mezi nás“ vysvětlovala.
Celou cukrárnou se začala šířit sladká vůně perníčků. Emička se zavrtěla na židličce a naklonila se blíž k troubě. „Už jsou? Už můžu ochutnat?“ ptala se netrpělivě. Babička se zasmála, otevřela troubu, vytáhla plech s horkými perníčky a položila je na stůl. Emička nedočkavě natáhla ručku, ale vtom se ozval babiččin hlas: „Opatrně, jsou ještě horké!“
„Tak co budeme dělat, než vychladnou?“ zamyslela se Emička.
Babička se usmála a sáhla do police. „Co kdybychom si zahrály perníčkové pexeso?“ navrhla a položila na stůl hromádku kartiček.
Emička překvapením vykulila oči: „Ty máš perníčkové pexeso?!“ „Jistě“, řekla Hanka, „já mám všechno perníčkové!“ dodala a rozesmála se. Emička nadšeně zatleskala a rozložila kartičky na stůl. Pečlivě obracela jednotlivé dvojice a snažila se najít pár. Někdy se spletla, jindy našla stejnou dvojici hned a radostně zavýskla.
„Jé, já vyhrála!“ radovala se, když našla poslední pár.
„Gratuluji k vítězství,“ řekla babička a vstala, aby donesla sobě kávu a Emičce banánový koktejl. „A teď už můžeme perníčky ochutnat.“
Emička si vzala jeden do ruky, pomalu se do něj zakousla a zavřela oči. „Mmmm, to je mňamka!“ zamumlala spokojeně.
Potom Hanka doprovodila vnučku domů, políbila ji do čokoládových vlásků a zašeptala: „Dobrou noc, srdíčko. Zítra se na tebe moc těším.“ „Dobrou noc“, řekla Emička a objala babičku kolem krku. „…a nezapomeň na to překvapení!“ dodala šeptem.
