Na Velikonoční pondělí ráno se děda chystal koledovat k Emičce a její mamince. Perníček Daníček pochodoval kolem a přemýšlel, co bude dělat, když dnes Emička nepřijde. Má sice nového kamaráda, ale ten zatím nezná tolik zajímavých věcí a her. Nejraději by jen skákal, vyskakoval, poskakoval nebo něco přeskakoval. Babička koukala na Daníčka a pak dostala nápad! „Dědooo! Co kdybych ti na to koledování přibalila společníka?“ Děda se překvapeně zadíval na babičku a tuze se zamyslel… „Jakého pomocníka?“ zeptal se, když na nic nepřišel. „Přeci Daníčka!“ Řekla s úsměvem babička a děda koukal ještě překvapeněji. Zato Daníček zbystřil. Že by ho konečně pustili mimo cukrárnu? Že by na vlastní oči viděl venku květy, cítil jejich vůni, že by viděl barevné motýlky a slyšel bzučet včelky, které vyrábí med do perníčků? A že by viděl jak vypadá Emiččin pokojík? Tak to by byla paráda! V duchu si moc přál, aby děda souhlasil.
Než stačil děda zareagovat, vyskočil celý natěšený a začal poskakovat po stole. „Jo jo joooo, prosím, vem mě s sebou! Budu ti nosit vykoledovaná vajíčka!“ Děda se zasmál, pak ale zvážněl. „No, já nevím, jestli je to dobrý nápad. Svět mimo cukrárnu je pro perníčky docela nebezpečný. Aby mi tě cestou nesnědla nějaká hladová kočka,“ řekl ustaraně a podíval se na Daníčka. Ten se vylekal. Kočka? Co to je? A proč by mě jedla? „Víš jistě, že to chceš riskovat?“ zeptal se děda perníčka a ten zaváhal. Už si vůbec nebyl tak jistý. Rozhlídl se kolem sebe a když uviděl králíčka Kubíčka, zeptal se roztřeseným hlasem: „P-půjdeš ta-také koledovat?“ Kubíček se na něj koukl, dvakrát si poskočil a řekl: „Kdepak, ještě neznám ani celou cukrárnu a už bych se měl nechat sníst?“ řekl rozhodně a pro jistotu odhopsal pryč. To Daníčka moc nepovzbudilo. Se strachem, ale i nadějí, že třeba zas něco vymyslí, se zadíval na babičku. Tak rád by se šel podívat ven, ale nechtělo se mu kvůli tomu riskovat život. Hanka se na něj podívala s pochopením a řekla: „Uděláme ti ochranný kryt, něco jako kosmickou loď pro perníčkové průzkumníky. Pokud tedy děda bude souhlasit a vezme tě s sebou…“ Daníček koukl na dědu a ten přikývl. „Jupí jupíííí, půjdu do světa! To bude Emička překvapená!“ vesele poskakoval perníček, pak se ale najednou zarazil: „Potřebuji pomlázku! Kde ji vezmu? Kdo mi ji uplete? Já to neumím!“ „A opravdu ji potřebuješ? Emička bude mít radost, i když budeš bez pomlázky,“ utěšovala ho babička. „No né, to nejde! Jak bych mohl koledovat bez pomlázky?!“ vzlykal zoufale perníček. „Dobře tedy, ale z čeho ji chceš uplést?“ zeptala se babička Daníčka, no koukala při tom na dědu. „Na vrbě tak malinkaté proutky nenajdeme,“ pokrčil rameny děda a šel si obléct sváteční košili.
Perníček bezradně pochodoval po pultu sem a tam, pak zase sem a zase tam… „Už to mám!“ vykřikl najednou, až se Hanka trochu polekala. „Podáš mi, prosím, párátka?“ zeptal se Daníček. Babičku jeho požadavek překvapil, ale podala mu párátka a s rukami založenými na prsou pozorovala, co s nimi panáček vymyslí. Chytl do rukou dvě párátka a pokoušel se je kolem sebe omotat, ale jedno se mu zlomilo. Vzal si tedy jiné, ale to se zlomilo též. Stejně tak třetí i čtvrté. Hanka se na jeho trápení nemohla dál koukat, pohladila ho po vláskách a řekla: „Můj milý Daníčku, párátka jsou málo ohebná, z nich se ti pomlázku uplést nepovede.“ „A povede!“ odpověděl a odhodlaně vytáhl další párátko, ale dopadlo jako ta předchozí. Povzdechl si a vytáhl další párátko. Hanka zavrtěla hlavou a šla k lednici. Z ní vytáhla jeden malý sýrový korbáček. Ozdobila ho barevnými saténovými stužkami, které používala na balení perníčků do celofánu. Sýrovou pomlázku nesla směrem k Daníčkovi. Ten ještě pořád neúnavně zkoušel ohýbat párátka. „Co bys řekl na takovouhle pomlázku?“ přerušila jeho snažní. „Tyyyjo! To je nádhera!“ řekl ohromený perníček a užasle si pomlázku prohlížel. „Děkuji!“ vykřikl následně a poslal babičce vzdušný polibek jak to vídal dělat Emičku. Hanka se musela smát.
Daníčkova radost netrvala dlouho. Záhy si uvědomil, že nezná žádnou koledovací básničku. Poprosil tedy Hanky, jestli by ho nějakou nenaučila. „Zkus tu tradiční, je jednoduchá: Hody hody doprovody, dejte vejce malovaný,“ řekla babička a zmizela ve skladě. Perníček se snažil básničku zopakovat. „Hody hody vodovody…“ odříkával pomalu, když odněkud vyskočil Kubíček. „Myslím, že to bylo jinak: Hody hody do pohody, dejte vejce dle dohody,“ vysypal ze sebe a skákal dál. Daníček vrtěl hlavou. „To se mi nějak nezdá, o dohodě tam nic nebylo…“ „Hody hody na jahody…“ zkoušel dál králíček. „Ani o jahodách!“ chytl se Daníček za hlavu. „Úplně si mě popletl, už vůbec nevím, jak to babička říkala,“ zlobil se perníček a zkoušel si vzpomenout. „Už to mám!“ zakřičel najednou. „Hody hody, hop do vody!“ zvolal tak rozhodně, až se králíček polekal. Udělal hop-hop, ale nevšiml si dědova hrníčku s čajem a skočil rovnou dovnitř. „Neee!“ zakřičel perníček a začal bezradně pochodovat kolem hrníčku. Perníčky se přeci nemohou namáčet! Králíček se v čaji rozmočí a rozpadne. Zbude z něj jen sladká strouhanková kaše. A já budu zas bez kamaráda… Honilo se hlavou panáčkovi. Pokoušel se vylézt na hrníček a kamaráda zachránit. Moc mu to nešlo. Povrch hrníčku byl hladký a příliš kolmý. Pak to zkoušel po oušku. Nějakým zázrakem se mu nakonec povedlo vylézt nahoru. Zhluboka se nadechl a pak celý roztřesený nakoukl do hrníčku. Byl připraven na nejhorší. Čekal perníkovou kaši. Co viděl, ho ale opravdu překvapilo. Na dně prázdného hrníčku seděl Kubíček a foukal si naraženou labku. Děda, naštěstí, stihl čaj vypít. Perníčkovi padl ze srdce ne kámen, ale obrovská cukrová kostka. V té chvíli se objevila babička a všimla si Daníčka na hrníčku. Divila se, že má ještě čas na nějaké lumpárny, ale když přišla blíž a v hrnku uviděla zraněného králíčka, pochválila perníčka za hrdinskou snahu zachránit kamaráda. Babička opatrně vyndala Kubíčka z hrnku a uložila ho na polštářek z měkkých ubrousků. Pak vložila Daníčka i se sýrovou pomlázkou do jeho „vyhlídkové rakety“, což byla vlastně sklenice od džemu a podala dědovi.
