7. PERNÍKOVÉ KRASLICE - Perníčkoshop Honiees

Sluneční paprsky konečně rozehřály poslední zbytky sněhu. Na zahradě vykoukly první sněženky, ptáčky radostně vítaly jaro a Hanka se s chutí pustila do velikonočního pečení. Emička vesele tančila a broukala si. Daníček stál u okna a vyhříval se na sluníčku. “Kdo mi pomůže s perníkovými vajíčky?“ zeptala se Hanka, když rozválela obrovský kus perníkového těsta. „Jááá!“ zvolala natěšeně Emička. „I já!“ Přidal se Daníček a seskočil z parapetu. „A já zatím nachystám krabice a sáčky,“ rozhodl se děda, když nesl do myčky hrníček od kávy.

Babička přinesla formičky a ukázala vnučce i malému pomocníkovi, jak na to. „Nejdříve pomažeme formičky máslem, abychom měli jistotu, že těsto půjde hezky sundat,“ řekla a podala Emičce máslo a formičku ve tvaru půlky vajíčka. Emička vzala kousek másla a prstíkem formičku zevnitř vymazala. Daníček se snažil dělat to samé. „Jéminenky, takhle ne!“ spráskla ruce babička. „Těsto budeme pokládat zvenku, tak i formička musí být vymazaná z vnější strany,“ vysvětlila a vzala do levé ruky formičku. Ukazovákem pravé ruky nabrala trochu másla a namazala polvajíčko zvnějšku. Emička byla trochu překvapená, ale rychle se vzpamatovala a začala mazat další formičky. Daníček je chvíli pozoroval a pak zkusil také nabrat máslo svou malou ručkou a mazat povrch formičky. Pro perníčka to bylo jako mazat obrovskou skluzavku. Sotva vylezl do půlky, podjely mu nohy a sklouzl se z formičky na stůl. „Zevnitř to šlo mnohem líp,“ rozčiloval se, když si foukal omlácená kolínka. „Tak můžeš raději vykrajovat nebo uhlazovat těsto, u toho snad úraz nehrozí,“ navrhla cukrářka Hanka pobaveně. Daníček tedy chytl připravenou formičku vajíčka a táhl ji k rozválenému těstu. Položil ji ostrou hranou směrem dolů a vyskočil na ni. Pak kráčel kolem dokola po úzkém plíšku jako provazolezec. Později si dovolil i vlaštovku na jedné noze a nakonec seskočil hezky vedle těsta, aby do něj neudělal důlek. Emička nadšeně zatleskala a babička s uznáním přikyvovala hlavou seshora dolů. „Takhle jsem ještě neviděla nikoho vykrajovat těsto, ale moc se mi to líbí. Jmenuji tě hlavním vykrajovačem Perníčkovské cukrárny,“ pochválila ho a Daníček se hrdě vzpřímil, aby bylo jasné, že vyznamenání patří jemu.

Když bylo těsto vykrájeno, a obaleny ním formičky, putovalo do rozehřáté trouby. Tam zvětšilo objem, co pomohlo vyrovnat všechny nerovnosti na povrchu. Těsně před dopečením Hanka ještě perníčky potřela rozšlehaným vajíčkem, aby se krásně leskly. „Vypadají jako ze zlata,“ podotkla Emička spokojeně. Vychladlé perníčky jim děda pomohl poskládat do krabic, které pak odnesl do největší místnosti cukrárny. Tam již byly pospojované stoly a připravené pomůcky na zdobení. „Kdy už přijdou?“ ptala se netrpělivě Emička. „Za dvě hodinky, ještě se naobědváme a připravíme polevu.“

Takovou obrovskou kopu polevy Emička ještě neviděla. Bylo jí plný hrnec. Ten největší, jaký se v cukrárně našel. Naštěstí ji nemuseli míchat ručně, to by jim všem asi upadly ruce. Stejně se ale zapotili, než všechnu polevu rozdělili do sáčků. Malé sáčky byly připravené ke zdobení, ve větších byla poleva na doplňování a také na barvení. Sotva si cukrářky umyly ruce a převlékly se do parádnějších zástěr, zazvonil zvonek. „Jupííí, už jsou tady!“ vyskočila radostně Emička. Děda šel otevřít. Ve dveřích se objevila Emiččina maminka s tatínkem a pak postupně přicházeli děti z celé vesnice a širokého okolí i se svými rodiči. Každoročně se v cukrárně scházeli, aby společně zdobili velikonoční perníková vajíčka. Každý dostal od Hanky krabičku se vším potřebným: upečená půlvajíčka, polevu v pytlíčku plus náhradní polevu, párátka, ubrousek, celofánový sáček a stužku na zabalení. Navíc každému půjčila tác na ozdobená vajíčka a průběžně míchala barevné polevy na přání.

Emička měla tuto tradici moc ráda, ale letos poprvé pomáhala chystat vše potřebné a viděla, kolik námahy stojí příprava. Děti u zdobení usrkávaly čajík s perníčkovou příchutí, k tomu zakusovali litý perník s čokoládou, dospělí si vychutnávali perníčkovou kávu a společně si povídali. Když bylo menším dětem dlouhá chvíle, sedli si na koberec ke krbu a děda jim četl pohádky.

Akorát dvojčata Honzík a Toník nemohli obsedět. „Mamí, podívej, jakého krásného bagra jsem udělal!“ Řekl Toník, když strkal mámě před obličej svou ručku ulepenou od polevy. Pak bagra slíznul a zmizel pod stolem. Tam uviděl Honzíka jak se blíží k tátově noze. „Haf haf!“ Zaštěkal jako pejsek a chňapl tátu za papuči. Ten se nejprve zarazil, ale pak zvedl ubrus a nakoukl pod stůl. Na druhém konci stolu viděl pod stoličkou mizet Honzíkovy kalhoty a bylo mu všechno jasné. Z druhé strany se však již po čtyřech řítil Toník a vrčel jako rozzuřený vlčák. Vlastně spíš jako rozzuřená čivava. Vzápětí oba vyběhli zpod stolu a začali se honit po cukrárně. Táta už si stoupal, aby jim domluvil, ale děda na něj kývl, ať si sedne a zakřičel: „Kdo chce slyšet pohádku o nemocném traktorovi?“ Kluci se zastavili, koukli na sebe a běželi ke krbu poslouchat pohádku.

Po chvílí je ale pohádka omrzela a začali se procházet po cukrárně a nakukovat do všech koutů. Najednou si Toník všiml perníčka Daníčka, který seděl na parapetu a vše pozoroval. „Koukej, Honzí, to je hezkej perníček!“ zavolal směrem k bratrovi. Ten přiskočil, chytl perníčka a běžel s ním pryč. „Vrať mi ho! Je můj, já jsem si ho našel!“ Celou honičku pozorovala Emička a hrozně se bála, že se Daníčkovi něco stane. Toník doběhl Honzíka a začali se o perníčka natahovat. Daníček už se viděl jako kupka perníkových drobků. Emička se na to nemohla dívat a dala si ruce přes oči. „Kluci, jedli jste už někdy perníkuláky?“ ozval se najednou nad Honzíkem a Toníkem babiččin hlas. Překvapením se zastavili a sledovali, jak babička zvedá pokličku z plechové dózy. Kluci zvědavě nakoukli dovnitř. „Klidně si vemte“ pobídla je babička. Toník ochutnal jako první a pak se oba začali nacpávat perníkuláky, až úplně zapomněli na perníčka. Babička si jej nenápadně vložila do kapsy na zástěře a Emička si oddechla. Daníček byl zachráněný!

Večer se všichni rozešli do svých domovů, aby se na druhý den odpoledne do cukrárny vrátili dokončit svá díla. Poleva totiž musí pořádně zaschnout, aby se při slepování vajíček nepoškodilo zdobení. Do větších vajíček se dokonce vešlo i nějaké to překvapení – miniperníčky, oříšky, sušené švestky nebo třeba malé autíčko. Každý si pak svoje ozdobená vajíčka zabalil do celofánu, zavázal stužkou a odnesl domů, kde čekali do Velikonoc. Bude z nich, společně s malovanými slepičími vajíčky, odměna pro koledníky.

„Pojďme zdobit vajíčka!“
vykřikuje Emička.
„Ozdobme je spolu
u velkého stolu!“

PREČÍTAŤ ROZPRÁVKU V SLOVENČINE