Dnešního rána si Emička přispala a tak se objevila v cukrárně až když měla Hanka upečené všechny objednané koláčky, perníčky i cukroví. Akorát si myla ruce, když slyšela zvonek. Emička se zula a nezvykle pomalu a tiše se sunula přes cukrárnu. „Už jsem se bála, žes onemocněla, když si pořád nechodila,“ řekla ustaraně babička. „Jsi v pořádku?“ „Ale jo, akorát jsem unavená, vůbec se mi nechtělo vylézat z postele. Zdálo se mi, že jsem malý ptáček a ještě neumím létat. Jen se choulím v teplém hnízdečku a čekám na maminku. A když jsem se vzbudila, měla jsem pocit, že postel je hnízdo… Naštěstí táta dnes nespěchal do práce, tak čekal až si protáhnu křídla,“ řekla Emička, roztáhla ruce do stran a usmála se. „Chápu, že jsi unavená, v poslední době toho bylo hodně. Teď už to bude lepší,“ usmála se babička a objala vnučku. „Co kdybychom si něco hezkého zazpívali, ty můj ptáčku štěbětáčku? Děda nám zahraje na houslích,“ mrkla jedním očkem na dědu, který právě ladil svůj oblíbený hudební nástroj. „A pak si upečeme perníkové tyčinky,“ dodala a koukla na perníčka Daníčka. Ten zbystřil, vyskočil na malé perníkové nožky a běžel po pultě k babičce. „Slyšel jsem dobře? Perníkové tyčinky? Co to je?“ vyptával se panáček. „Perníkové tyčinky jsou takové dlouhé hůlky, mohou být i několikrát delší než ty,“ vysvětlovala babička a koukala při tom na Daníčka. „Kolikrát delší? A jak jsou tlusté? Jak je budeme dělat? Kolik? Kdy?“ zasypal ji otázkami, až si nakonec povzdechla a řekla: „Tak jo, jdeme péct a děda nám k tomu bude hrát. Zpívat můžeme i při práci.“
Hanka položila na stůl bochánek těsta, pak z něj kousek vzala, uplácala kouli, kterou pak na válu oběma rukama posouvala od sebe a k sobě. Nejdříve uválela tlustý špalík. Ten se postupně měnil na váleček, který byl pořád tenčí a tenčí, až vznikla tenká dlouhá tyčinka. Tu babička opatrně přenesla na pečicí plech. Tyčinka sahala z jedné strany plechu a druhý. Pak to chtěla zkusit Emička. Nabrala těsto, ale když se pokoušela udělat váleček, vznikla placka. A podruhé znovu. I napotřetí. „Babi, proč nemám takový hezký váleček jako ty?“ zeptala se holčička zoufale. „Protože na těsto moc tlačíš, je potřeba se jej dotýkat jen zlehka. Jako se dědův smyčec lehounce klouže po strunách. Kdyby na něj tlačil, neslyšeli bychom tady hezké melodie, ale hromobití,“ vysvětlovala babička a sotva to dořekla, zvenku se ozval strašný rachot. Daníček skočil Emičce do náruče a ta se schoulila k babiččině zástěře. Babička se také polekala a chytla se na prsou. Děda položil housle, vyskočil ze židle a nakoukl z okna ven. „Tyyyjo, to je fičák!“ vykřikl ohromeně. „Pojďte se podívat!“ volal. Hanka s vnučkou a perníčkem se přiblížili k oknu. Venku všechno lítalo. Foukal silný vítr, burácely hromy a spustil se liják. „Tak letos přišla první bouřka opravdu brzy,“ řekla babička. „To už nám fialky pod lesem vonět nebudou,“ dodala. Emička se tázavě podívala na babičku. „Říká se, že první jarní bouřka vezme fialkám vůni,“ vysvětlovala Hanka. Emička překvapeně koukala na babičku, ta tedy pokračovala: „Fialky jsou jemné a křehké jarní kvítky a bouřka je, naopak, přírodní jev velmi intenzivní, hlučný, jakoby protiklad skromnosti a tichosti fialek. Silný déšť, který bouřku většinou doprovází, smyje vonné silice z okvětních lístků fialek a ty pak voní méně nebo vůni úplně ztratí.“ Emička vypadala smutně. „Neboj, kvítky nebolí, že nevoní, krásné jsou i tak. Navíc první bouřka znamená, že zima definitivně skončila a je před námi období, kdy jsou dny dlouhé, plné sluníčka a vůní rozkvetlých stromů a zahradních i lučních květů… A teď jdeme dodělat ty tyčinky,“ dodala Hanka a zamířila si to ke stolu.
Když byly tyčinky upečené, Hanka je uložila na velký tác, aby vychladly. Perníček Daníček kolem nich pochodoval, poskakoval a přemýšlel, co zajímavého by se s nimi dalo dělat. Pak jednu ze spodních tyčinek chytl a snažil se ji vytáhnout. Moc mu to nešlo a tak zatáhl z celé síly. Tyčinka se pohnula a s ní i všechny ostatní, které se skutálely jako uvolněná hromada dřeva. Daníček zůstal uvězněný pod tou kupou. Emička přiběhla a začala na perníčka volat: „Daníčku, slyšíš mě? Jsi v pořádku?“ „Babičko! Babičko!“ křičela a utíkala do skladu, kam šla babička pro máslo. „Daníčka zasypala tyčinková lavina! Musíme mu pomoci!“ Babička odložila máslo a běžela ke stolu. Hromada tyčinek byla rozházená po celém stole. Perníčka neviděla. Opatrně začala tyčinky zvedat jednu za druhou a ukládat je zpět na tácek. Po chvilce uviděla pod tyčinkami perníčkovu nohu, tak zrychlila. Když perníčka osvobodila, viděla, že leží obličejem dolů a nehýbá se. Opatrně jej otočila a promluvila na něj. Neodpovídal. Pak mu postupně zvedla obě ruce i nohy, aby zjistila, jestli nejsou polámané. Nebyly, ale Daníček pořád nereagoval. Babička si ho ustaraně prohlížela a Emička natahovala k pláči. Byla ráda, že má takového kamaráda a nechtěla o něj přijít. Babička pak dostala nápad a zmizela ve skladě. Když se vrátila, nesla sklenici s medem. Otevřela ji a několika kapkami pocákala perníčka. Ten se nadechl a zamrkal. Pak se opatrně posadil. Emička zajásala. Daníček se postavil a trochu zavrávoral. Potom se podíval na hromadu tyčinek a rošťácky se usmál. „Mohl bych vylézt nahoru,“ sotva to dořekl, už zdolával jednu tyčinku za druhou. Emička se chytla za hlavu. „Tys nepoučitelný!“ řekla a s babičkou se obě rozesmály.
Jak perníček seděl na tyčinkové hromadě, vyskočil odněkud králíček Kubíček. Jak tak Daníček koukal na jeho hopsání, vzpomněl si na reportáž ze soutěže ve skoku o tyči a dostal geniální nápad. „Dámy a pánové, nyní uvidíte nejlepšího perníko-atleta na světě,“ oznámil jako sportovní komentátor a chytl do rukou tyčinku. „Na svůj skok se připravuje perníček Daníček, rozbíhá se…“ říkal když běžel s tyčinkou v náručí po stole. Jeden konec tyčinky zabodl do ubrusu, odrazil se… a zase spadl zpět. Tak to zkusil znovu. A znovu. Zkoušel to tolikrát, až se mu nakonec podařilo odrazit tak silně, že přeletěl ponad tyčinku na druhou stranu. Sice si při doskoku trochu bouchl kolínko, ale to mu nevadilo. Radostně vyskočil a volal: „Viděli jste to?! Viděli jste ten parádní skok?!“ „Jooo!“ vykřikla Emička a zatleskala. Přidala se i babička a děda. Dokonce králíček Kubíček přestal na chvíli hopsat a uznanlivě pokývl hlavou. Všichni tleskali, perníček se uklonil a trochu mu zčervenaly tváře. Potom vyskočil a znovu vzal tyčinku v domnění, že teď už to bude snadné. Rozběhl se, zapíchnul tyčinku do ubrusu, odrazil se a prásk! Tyčinka se zlomila a perníček spadl na zádíčka. „Auuu!“ naříkal a chytal si bolavé místo. „Kde tě bolí? Mám ti to pofoukat?“ zeptala se Emička s péčí. Perníček přikývl.
Počasí venku se uklidnilo a vykouklo sluníčko. Děda najednou vyskočil ze židle, položil housle na stůl, chytil Hanku za ruku a táhl ji ven. Sotva se v té rychlosti stihla přezout. Jak mizeli ve dveřích, děda ještě zakřičel: „Emičko, zůstaň tady, hned jsem zpátky!“ Emička se tedy i s perníkovými kamarády přesunula k oknu a sledovala prarodiče jak běží do zahrady. Když doběhli k rozkvetlé třešni, děda chytl babičku do náruče, objal ji a políbil. „A jo, první máj!“ usmála se Emička a objala svoje dva perníkové kamarády.
