Perníčkovem se znovu nesla vůně medu a skořice. Lidé pracující na zahrádkách se co chvíli zastavili, zavřeli oči a vdechovali vůni medových perníčků promíchanou s vůní rozkvetlých kvítků. Neuvěřitelná kombinace, dodávající obyvatelům městečka radost z probuzené přírody a pocit vánoční pohody zároveň. V cukrárně u babičky Hanky se totiž pekly srdíčka k blížícímu se svátku maminek...
„Co kdybychom si něco hezkého zazpívali, ty můj ptáčku štěbětáčku? Děda nám zahraje na houslích,“ mrkla jedním očkem na dědu, který právě ladil svůj oblíbený hudební nástroj. „A pak si upečeme perníkové tyčinky,“ dodala a koukla na perníčka Daníčka. Ten zbystřil, vyskočil na malé perníkové nožky a běžel po pultě k babičce. „Slyšel jsem dobře? Perníkové tyčinky? Co...
Na Velikonoční pondělí ráno se děda chystal koledovat k Emičce a její mamince. Perníček Daníček pochodoval kolem a přemýšlel, co bude dělat, když dnes Emička nepřijde. Má sice nového kamaráda, ale ten zatím nezná tolik zajímavých věcí a her. Nejraději by jen skákal, vyskakoval, poskakoval nebo něco přeskakoval. Babička koukala na Daníčka a pak dostala nápad! „Dědooo! Co kdybych ti na to koledování přibalila společníka?“ Děda se překvapeně zadíval na babičku a tuze se zamyslel… „Jakého pomocníka?“ zeptal se, když na nic nepřišel. „Přeci Daníčka!“ Řekla s úsměvem babička a děda koukal ještě překvapeněji. Zato Daníček zbystřil...
Daníček je chvíli pozoroval a pak zkusil také nabrat máslo svou malou ručkou a mazat povrch formičky. Pro perníčka to bylo jako mazat obrovskou skluzavku. Sotva vylezl do půlky, podjely mu nohy a sklouzl se z formičky na stůl. „Zevnitř to šlo mnohem líp,“ rozčiloval se, když si foukal omlácená kolínka...
Další ráno přiběhla Emička do cukrárny ještě nadšenější než předchozí den. "Babi, co budeme dneska dělat?" vykřikla hned ve dveřích. „A kde je Daníček?“ zeptala se, když v rychlosti věšela čepici na věšák. Aniž by počkala na odpověď, rozběhla se k pultu. Tam seděl perníček Daníček...
Děda s Emičkou se vrátili z venku celí promrzlí. Když se převlékli a umyli ruce, na stole na ně již čekal voňavý teploučký čajík. Babička vnučku zabalila do chlupaté deky, aby se zahřála. Druhou deku podala dědovi a postavila na stůl talíř s bábovkou. „Tyyyjo, ta je ale pocukrovaná!“ žasla Emička. „Věru, hodně pocukrovaná,“ zvedl děda obočí od překvapení ...
„Tak a nyní už bychom se měly naobědvat, slyšíš jak ti kručí v bříšku? Jakoby ti tam hrál někdo na cimbálu,“ zasmála se Hanka. Emička ztichla a zkoumavě se zadívala na svoje bříško. Opravdu zaslechla nějaké zvuky. „Jen aby odsud nevyskočil zas nějaký perníček!“ vykřikla naléhavě. Daníček se zarazil...
Emička znovu nandala všechny potřebné přísady do mísy. Tentokrát se naplno soustředila, aby dala všeho potřebné množství. Babička stála u ní a těšila se, jak vnučce to pečení jde. Představovala si, jak jim práce půjde od ruky až bude Emička větší...
Sotva slunce vyskočilo nad obzor, rozletěly se dveře cukrárny. „Babííí, jsem tady!“ Cukrářka se prudce otočila a uviděla Emičku radostně poskakujíc po místnosti. Ve dveřích stála její maminka, Hančina dcera: „Dnes vůbec nemohla dospat. Sotva začalo svítat, vyskočila z postele...
Sotva slnko vyskočilo nad obzor, rozletěli sa dvere cukrárne. „Babííí, už som tu!“ Cukrárka sa prudko otočila a uvidela Emičku radostne poskakujúc po miestnosti. Vo dverách stála jej mamička, Hankina dcéra: „Dnes vôbec nemohla dospať. Sotva začalo svitať, vyskočila z postele...
V Sluníčkovém údolí pod Jinovatkovými vrchy, někde poblíž Duhového vodopádu, byla malá vesnička. Kdysi se jmenovala Horní Ves. Nebo Dolní Lhota? Původní název již dávno upadl v zapomnění. Dnes jí všichni říkají Perníčkovo...