Děda s Emičkou se vrátili z venku celí promrzlí. Když se převlékli a umyli ruce, na stole na ně již čekal voňavý teploučký čajík. Babička vnučku zabalila do chlupaté deky, aby se zahřála. Druhou deku podala dědovi a postavila na stůl talíř s bábovkou. „Tyyyjo, ta je ale pocukrovaná!“ žasla Emička. „Věru, hodně pocukrovaná,“ zvedl děda obočí od překvapení a hodil nechápavý pohled na Hanku. „Dnes cukroval Daníček!“ prohlásila s úsměvem. Tomu děda nerozuměl už vůbec, kroutil hlavou a brblal víceméně sám pro sebe: „Daníček, Daníček… Vnoučka nemáme, sousedovic klučina se jmenuje Honzík, tak kdo to je?“ „To je náš nový kamarád! Perníček Daníček!“ vykřikla Emička a vyskočila ze židle, až jí spadla deka na podlahu. „A taky pomocník,“ dodala s klidem babička. Děda nebyl o nic moudřejší a tak se raději věnoval ochutnávání bábovky.
Emička začala pobíhat po cukrárně a hledat perníčka Daníčka. Našla ho spát na ubrousku vedle vánoční hvězdy. Opatrně jej vzala do dlaní a přinesla ukázat dědovi. „Toto je perníček Daníček. Sama jsem ho upekla,“ řekla hrdě a položila perníčka na ubrus. „Ještě ho musím ozdobit,“dodala a podívala se na babičku. Ta přikývla a podala Emičce zástěrku. Pak přinesla pomůcky k přípravě polevy a Emička si zatím nachystala cukr a vajíčko. Z bílku a cukru se snažila opět vymíchat polevu. Třetí pokus vypadal nadějně. Emička míchala jako o život, ale vtom jí miska s polevou vyklouzla a upadla na podlahu. „To neee!“ zakřičela s brekem nešťastná holčička a dala si ruce přes oči, aby tu spoušť neviděla. Babička rychle přiskočila, aby vnučce pomohla. Zvedla misku ze země. „Dobře to dopadlo. Miska spadla na správnou stranu a většina polevy zůstala v ní,“ oddechla si babička. Pak vzala čistou vařečku a zamíchala polevu. Byla lesklá, bílá a krásně držela tvar. Emička sněhobílou polevou naplnila sáček, ustřihla růžek a zhluboka se nadechla. Pak vzala do ruky perníčka Daníčka a začala zdobit.
Nakreslila mu očička, veselý úsměv, udělala ozdobné vzory na ručičkách i na nožičkách, přes bříško knoflíčky, na hlavičku pár vlásků a nakonec práškovou barvou růžové tvářičky. „Jupí! Jupí“ volala od radosti, že se jí tentokrát povedla poleva i zdobení. „Toto je ten nejkrásnější perníček na světě!“ těšila se tak hlasitě, až to Daníčka vzbudilo. Hanka přiběhla a s uznáním přikývla. Perníček se Emičce opravdu povedl. Daníček se začal prohlížet od vlásků k nožičkám a byl nadšen. Pak si stoupl a spěchal k mikrovlnce, aby se v prosklených dvířkách viděl jako v zrcadle. Málem při tom upadl, když zakopl o hvězdičku badyánu. „Opatrně, ještě nemáš zaschlou polevu!“ pobaveně ho sledovala babička. Daníček si spokojeně prohlížel svůj odraz: „Jsem fešák! Tohle je ten nejlepší účes, jaký jsem kdy měl!“ řekl pochvalně směrem k Emičce. Ta se usmála. Pak se zadívala ven a uvědomila si, že už je docela tma.
Ozvalo se klepání na dveře. To si Emiččin tatínek přišel pro svou holčičku. „Tatí, podívej, jakého krásného perníčka jsem udělala!“ chlubila se. „Tyjo! Ten se ti opravdu povedl, vypadá jako živý!“ zhodnotil táta. „Vždyť on je živý!“ zvolala Emička napůl uraženě, ale hned se zase nadšeně rozběhla k pultu pro bábovku. „Pomáhal babičce cukrovat bábovku, musíš ji ochutnat!“ křičela z dálky. Tatínek si vzal jeden kousek a ochutnal. Pak zvedl palec nahoru, aby Emička věděla, že mu chutná. Když polkl poslední sousto bábovky, řekl: „A teď bych ochutnal toho tvého perníčka.“ „Ne! Ten není k jídlu!“ vykřikla Emička zděšeně. „Dobře, tak já si dám k večeři párky,“ řekl s cukajícími koutky úst. Už se ale nemohli déle zdržovat, protože bylo pozdě. Rozloučili se a odešli domů. Hanka si sedla ke stolu a začala si dělat seznam dobrot, které potřebuje upéct následující den. Pak se zadívala ven, kde pořád tiše padal sníh.
