Perníčky, kokosky, tartaletky,… Přemýšlela Hanka nad dobrotami, které dnes potřebuje upéct, když ji z myšlenek vytrhl vnuččin hlas. „Dobré ráno, babičko, vyspala ses máličko?“ křičela Emička z předsíně. „Dobré ráno, Daníčku, byl’s hodný na babičku?“ zarecitovala, když uviděla perníčka vylézat z pytle s čokoládovými pecičkami. „Jasně, pomáhal jsem babičce počítat čokopecičky,“ odpověděl hrdě a vystrčil hruď. „Opravdu? A kolik jich v tom pytli je?“ zajímala se Emička. „Hmm…Hodně!“ prohlásil perníček vážně a babička z druhého konce kuchyně vyprskla smíchy. „Ahoj, Emi,“ ozvalo se za holčičkou. „Dobré ráno, Kubíčku, můj chlupatý mazlíčku,“ odpověděla Emička opět rýmem a babička se podivila: „Copak ty dnes mluvíš ve verších?“ „Ráno jsme hrály s maminkou takovou hru… Snažily jsme se najít co nejvíce slov, která se rýmují s mým jménem. Tak mě teď ke všem jménům napadají rýmy,“ vysvětlila holčička. „Už tu máme Emičku, roztomilou holčičku!“ ozval se z kuchyně hluboký hlas dědy. Emička se rozchichotala.
„Dnes nemám moc pečení, tak bychom si mohli na svačinku upéct perníkový závin,“ navrhla babička. „S nasekanými ořechy a sušenými švestkami?“ vykulila Emička oči a než stihla babička odpovědět, začala nadšeně poskakovat po cukrárně. „Jo jo jo!!! Perníkový závin je mňamózní!“ volala nadšeně. Králíček Kubíček se k ní přidal, i když perníkový závin ještě nejedl ani neviděl. “Dobrá, tak vyndám těsto z lednice a uvaříme oběd,“ přerušila jejich oslavu babička a vydala se k lednici. „A jéje, chtěla jsem vařit rýži a nemáme ani zrníčko!“ zalomila rukama. „Skočím do obchodu,“ pohotově se nabídl děda. „Můžu také?“ hodila Emička prosební pohled. „Klidně,“ přikývl děda a babička souhlasila. „A my?“ ozvalo se ze stolu sborově. Hanka se podívala z okna na černající oblohu a ustaraně si povzdechla. „Dnes to vypadá na déšť a když prší, žádného perníčka by člověk nevyhnal ven. Mohla by se mu rozpustit poleva nebo dokonce by se mohl celý rozmočit,“ vysvětlovala babička a perníčci se vyděsili. „A my bychom se nevrátili zpět se dvěma roztomilými perníčky, ale jen s perníkovou kaší,“ dokončil děsivý scénář děda. To už se vyděsila i Emička. „Raději dnes pomozte babičce s obědem, tady to pro vás bude bezpečnější,“ doporučila jim. Dva vylekaní perníčci se navzájem objali a přikývli.
Daníček pozorně sledoval, jak Hanka krájí brambory a zeleninu do polévky a velmi se mu líbilo, jak to jde snadno. Králíček spíš ochutnával. Mrkvička byla mňam, zato brambory nic moc. Najednou se ozvalo klepání na střechu. Daníček zbystřil. „Kdo to je na střeše?“ zeptal se překvapeně. Kubíček pro jistotu skočil babičce do kapsy. „To jsou dešťové kapky,“ zasmála se Hanka. Venku se spustil drobný jarní deštík. Vtom se otevřely dveře a dovnitř napochodovali dva dešťuláci. Děda s Emičkou byli promočení od vlasů až podrážkám na botách. „Jakpakto, že jste tak mokří?“ zajímala se babička. „Abychom vyrostli!“ odpověděla Emička. Hanka vykulila oči. „Vyrostli? Vždyť nejste květiny ani houby. Ty rostou z vody,“ řekla. „Říká se přeci, že od májového deště člověk vyroste,“ vysvětloval děda. „To máš vlastně pravdu,“ zamyšleně přitakala babička. „Zakrátko budu tak velká jako ty!“ zvolala Emička. Babička s úsměvem přikývla. „A z dědy bude obr!“ dodala holčička ohromena tou představou. To babičku rozesmálo. Pomohla vnučce s převlékáním a pak před ní postavila teplé mléko na zahřátí. Obr si dal kafíčko s medem.
Po obědě se cukrářky a jejich zvědaví perníčkoví pomocníci pustili do práce. Hanka vyválela těsto na tenoučký plát. Emička vybírala sušené švestky, kontrolovala, jestli nemají náhodou pecky. Žádnou sice nenašla, ale několik švestiček jí skončilo v bříšku. Děda zatím sekal ořechy. Jako první se dočkali své příležitosti švestková povidla. Babička otevřela velkou sklenici, odebrala několik lžic domácích povidel do misky, přidala pár kapek horké vody, mletou skořici a pořádně promíchala. Emička si vzala stěrku a roztírala povidla na rozválený perníkový plát. Vypadalo to snadno, tak to chtěl Daníček také vyzkoušet. Chytl do ruky stěrku, ale jak byla těžká a on malinkatý, převážila ho a on se rozplácl rovnou do povidel. Nešlo mu se zvednout a tak ležel tváří v tom lepkavém zajetí, bezmocně třepetal ručkami a nožkami a vydával mumlavé zvuky. Když ho Emička zvedla, rozesmála se: „Vypadáš jako sladký povidlový kominík. Povidlovník!“ To zaujalo králíčka Kubíčka, povidlovník zní jako makovník, ořechovník nebo nějaká jiná dobrota. Přišel k Daníčkovi blíž, ručkou z něj setřel trochu povidel a ochutnal je. To je mňamka, pomyslel si a olízl perníčkovi malíček. „Hej! Přestaň mě olizovat, copak jsem nějaké lízátko?! Raději mi pomoz se té povidlové masky zbavit!“ rozčiloval se perníček. „Vždyť o to se právě snažím,“ pověděl Kubíček a olízl mu další prst. Pak ale raději odhopsal pryč a nechal to na Emičku. Babička jí podala vlhký hadřík a holčička perníčka pečlivě pootírala.
„Kubíčku, mám pro tebe speciální úkol!“ volala Hanka někam do dálky. Králíček se najednou zjevil na stole. „Kdo mě hledal, už nemusí, já mám velmi dobré uši. Slyším, když mě někdo shání, jsem tu jak na zavoláni,“ zaveršoval a babička užasle otevřela pusu. „Hezkyyy, dnes máte všichni nějakou básnickou náladu,“ řekla pobaveně. Pak položila vedle těsta namazaného povidly misku s nasekanými ořechy a ušáčka zaúkolovala: „Těmito kousky oříšků potřebujeme rovnoměrně posypat plát, zvládneš to?“ „Tsss, jak můžeš pochybovat,“ řekl na oko uraženě, i když ve skutečnosti měl sám spoustu pochybností. Třikrát obskákal těsto kolem dokola než se konečně odhodlal vzít do ručky několik ořechových úlomků. Pak udělal velký hooop a přeskočil na druhou stranu rozváleného těsta. Ve vzduchu se snažil vysypat ořechy z rukou na povidla, ale netrefil. Kousky se rozkutálely kolem. Babička se zájmem pozorovala jeho originální způsob posypávání. To už doběhl i Daníček a chtěl kamarádovi pomoci. Vzal za hrstičku ořechů a hodil do povidel jak to dělával s cukrem. Celkem se mu to povedlo, i když oříšky pro něj byly jako docela velké a těžké kameny. Emička je nechala rozhazovat ořechy a sama posypávala povrch těsta sušenými švestkami, které mezitím děda nakrájel na menší kousky. Když měli hotovo, babička těsto svinula až vznikl velký příkop. Ideální na přeskakování a tak přes něj začal Kubíček hopsat sem a tam. Najednou si všiml na povrchu nějakou velkou bouli. Skočil rovnou na ní a snažil se ji zadupat do roviny. „Au auuuu!“ Ozval se slabý tlumený hlásek. Králíček viděl jak se boule posouvá směrem ke kraji. Najednou z konce vykoukla perníčkova hlava. „Co tam děláš?“ rozesmála se Hanka a Emička se chytla za hlavu. „Skoro jsme tě podruhé upekli!“ spustila na něj vyčítavě. „Zajímalo mě, jak to vypadá vevnitř,“ svěsil Daníček hlavu. „A jak to tam vypadá?“ vyptával se Kubíček. „Je tam tma, těsno a lepkavo. Ale voní to tam jako v perníčkovém ráji…“ zasněně popisoval panáček. „Tak ti ten perníčkový ráj konečně upečeme a pak si na něm pochutnáme,“ rozhodla babička a založila konec těsta, aby náplň nevytekla.
Když babička začala krájet upečený závin, seběhli se kolem všichni nedočkaví jedlíci. „Mňamky mňamky mňam, teď tě ochutnám!“ zarýmoval opět Kubíček a olízl se. „Šnek! Spousta šneků!“ zakřičel najednou Daníček. „Závin,“ opravila ho babička. „Ale děkuji za skvělý nápad, perníkové šneky si upečeme příště. Už jsme je dlouho neměli,“ dodala s úsměvem babička a pak se všichni pustili do té švestkovo-perníkové dobroty.
